Jak to?

30. květen 2017 | 20.43 | rubrika: Ona

 Po třech letech sis vzpomněl a napsal. 

Zrovna, když jsem Ti napsala, že mi nemusíš nic nahrávat do povídání. 

Zrovna, když jsem hrozně smutná. Nejde nám to. Hrozně nám to nejde. Už nám ani nejde to, že když Ti něco řeknu, registruješ to a pak na mě zapomeneš. Jak to? 

Unavený? Máš toho moc? Kde jsou ty chvíle a odpočinek pro Tebe? 

Odepíši Ti 

Řekla jsi mi, že jsem přísný
Když jsem Ti řekl, že povídáš pořád dokola to samý
Jak to, že Ty mi to říct můžeš, když Ti to samý u mě vadí?
A já jsem přísný?

Já Ti opakuji to, co mi vadí. To co mě ničí. Proč to říkám stále dokola? Protože se to děje? 

Jak to, že věci jsou jinak v pořádku u Tebe a jnak u mě?
Když já se věnuju dětem, je to špatně, protože bych měl mít čas pro sebe
Napadlo Tě někdy, že já se jim chci věnovat?
Že se jindy většinou tak moc nevyblbnu?
Že někdy chci stříhat něco z kartonu nebo jít do ZOO na lachtany, který už znám, ale který mě vždycky znova a znova fascinujou?

Věnuj se jim. Nikdy jsem neřekla, aby to tak nebylo. Běž si na lachtany, na Kampu, na šlapadla, kamkoliv. Dělám to stejně. Nesedím doma a nečekám, že se mi ozveš, že Ti chybím. Na to vážně už nečekám. 

A Ty se v takových chvílích ode mě izoluješ se a věnuješ se o to víc svýmu synovi
Schovaný ve svym městě...
Jako bys chtěla ukázat, že taky pro něj něco děláš
(i když v tejdnu toho děláš jako žádná jiná máma na světě)
Co dokazuješ snahou vystřídat miliony aktivit?
Ty se nemusíš věnovat sama sobě?

Máme aktivity. Mám čas pro sebe? Kdy? Když máš volný víkend pro mě? když můžme dělat cokoliv. Pak mi to vyčítáš. Žádný Londýn. Žádná procházka okolo máje. Žádný hraní na kytaru. Furt Konoipiště a stejný aktivity. Jsi hrozná, hrozná, hrozná. 

---

A pak Ti chci volat a jen si popovídat

Ale vím, že bys to volání vzala, jako že se po cestě nudím a proto Ti volám
A byla bys jen zase hnusná
Hledala bys, co moje děti udělaly špatně...
A že jsem se nevěnoval sobě (to ale tak nemyslíš, je to jen zástěrka)

Zástěrka na to, aby první věta v mailu v pondělí byla- jsem unavený. Zástěrka na to, abys přijel, řekl mi, že toho je hodně, že Tě bolí oči, že jsi unavený. Že furt řídíš, že v práci jedeš na 110% a že na mě potom nezbývá. 

---

Nezeptáš se mýho syna na to, co se ptáš mě, protože jeho se má ptát jeho máma
Ale nějak přirozeně bereš, že já se ptám Tvýho syna, když mě něco zajímá - protože mě to fakt zajímá
A protože ho beru normálně
A nebudu říkat, že se má ptát jeho táta...

A já se ptám Tvých dětí a oni mi odpovídají- nevím. Hm..Nevím. Asi jo...Nevím. 

Takže víš co? Neptám se. Stejně jako oni. Nikdy se na nic nezeptali. Ano, zapomněla jsem. Známe se málo. Asi tak čtyři roky na zdvořilostí frázi- Jak se máš? Nezajímá je to. Protože je nezajímá, jak já se mám. 

---

Celý mě to trápí

Chci ti volat mockrát denně, ale nemůžu Ti volat. Chceš mi volat hlavně když máš na mě prostor. Ne, když jsi na šlapadle, abys mi řekl, chybíš mi. Ne, když děláš večeři, abys řekl, jedl bych radši s Tebou. Ale voláš mi, pět minut před večeří jenom tak na rychlo..jak ses měla? Co nohejbal? Musím jít dělat večeři, tak papa....Voláš mi, když Ti odpadnou děti z auta a ne, abys řekl TICHO- ahoj, co teď právě děláš? Ano, vezu děti domů.

V tomhle celým chápáním je veliký rozdíl, ale ty ho nevidíš. A furt se divíš. Jsem tam někde v prostoru. A vyjdu na řadu, když ostatní kuželky jsou spojený, ukojený, je jim udělám program. 

Nemůžu si s Tebou povídat... Já už ani moc nechci. Neposloucháš mě. Nerozumíš mým slovům. Nevíš, jak se cítím. 

Jsem z toho unavená. Smutná. Zklamaná. 

Jak to?

Jak to?
Zdroj: http://winston.pise.cz/107-pro-kazdeho-to-plati-jinak.html

žádné komentáře | přidat komentář

Pro každého to platí jinak

19. březen 2017 | 23.33 | rubrika: On

Řekla jsi mi, že jsem přísný
Když jsem Ti řekl, že povídáš pořád dokola to samý
Jak to, že Ty mi to říct můžeš, když Ti to samý u mě vadí?
A já jsem přísný?

Jak to, že věci jsou jinak v pořádku u Tebe a jnak u mě?
Když já se věnuju dětem, je to špatně, protože bych měl mít čas pro sebe
Napadlo Tě někdy, že já se jim chci věnovat?
Že se jindy

žádné komentáře | přidat komentář | přečteno: 20x

....

2. březen 2017 | 19.00 | rubrika: Ona

 Jak to chceš?

S Tebou

žádné komentáře | přidat komentář

Co máme v dlani?

5. únor 2017 | 10.21 | rubrika: Ona

 Křičela jsem. 

Říkala jsem věci, který bych před třema roky neřekla. 

Proč? Člověk se ne svým životem, ale životem jiných dostane do stavu, kdy dělá věci, které nemá zapotřebí. 

Které ho užírají zevnitř a který ten druhý nevidí. 

Špatně se mi z toho dýchá, špatně spí. 

Proč mě nechrání?

Proč, když konečně cítí, jaké to je a jak to bolí s tím něco neudělá? Ne u nich, ale u mě?

Proč si ho vážím víc než on sám sebe? 

Nechává sebou mávat, cloumat, nechává si líbit věci, které by za jiných okolností u někoho jiného odsuzoval. Vášnivě diskutoval, jak je to možné. 

A já se na to musím dívat, přihlížet. 

A když mu říkám, prosím - nech už toho, nenech si to líbit, nenech si to dělat - neslyší mě. 

A potom chce, abych se pokaždé startovala na vlnu toho, že se dokážeme vášnivě milovat. Spojit se. Propojit se. 

Ale ono to nejde. Nejde to tak, jak on si myslí. Holky to mají jinak. Mozek jim jede, šrotoje a hodně si pamatuje. 

Nechal mi lísteček, který jsem doma 5x ohnula a držela hodinu při usínání v ruce. 

Ale nevěřím mu. Po třech letech - po těch zkušenostech - za zapadnutí do stejných kolejí - jde mu vůbec věřit?

Kdyby mi to bylo všechno jedno, kdyby mi bylo jedno, jak se k němu chovají - žila bych si krásně. 

Mohla bych bydlet v domě, nechat ho platit, nechat ho zařizovat a já se jen vyvalit na verandě a užívat si. 

Ale přes některý hodnoty vlak nejede. Jak to, že já to vidím, mluvím s ním, kejvá mi a pak je to jinak? Jak to, že tam je větší síla než ta, když se spojíme a prožijeme spolu orgasmus?

Nechápu to. 

žádné komentáře | přidat komentář

Prstýnky

4. leden 2017 | 22.08 | rubrika: Ona

 Heslo: Prstýnky

žádné komentáře | přidat komentář

Pátek

10. prosinec 2016 | 19.46 | rubrika: Ona

 Boty mi byly velké, takže netlačily. 

Těšila jsem se na cestu autem, že si poslechneme rádio. 

Nestresoval tím, abychom vyjeli o tři hodiny dříve. 

Jen před Nuselákem podotkl, no já nevím, abychom nestáli , nebyly fornty, u druhých semaforů se uklidnil a projeli jsme v pohodě. 

Před Žofínem - budeme tu snad první. Nejsme tu brzy? V duchu jsem se smála. 

Vešli jsme. Majestátní budova. Schody, lustry, strop. Nádhera. Líbilo se mi tam. 

Necítila jsem se v botech, ale jsem tam s ním. Byla jsem tam ráda a byla jsem tam šťastná. Bavilo mě to. Moc. 

Borhyová. Tragédka. Měla by moderovat třídní besídky. 

Jandová byla dobrá. Malování do písku taky super. 

Přednáška dole, parádní, škoda, že jsme přišli pozdě. Pán byl hrozně sympatický a bylo vidět, že tím žije. To se mi líbí. 

Malinový sorbet. I na košili?

Quenne - bomba. Dokonce jsme myslím, i minutu tančili. Zpíval jsi mi. Vzrušovalo mě to. Ziskli jsme se. Bylo mi hrozně moc dobře. 

(Jakou, že pozici máš v podniku, žes mě nemohl líbat???.o))

Vždyť Tě tam nikdo nezná!!!!.-o)))

.-o)))

McD - polibek. 

Doma usnutí jak z filmu.o))

žádné komentáře | přidat komentář

Jistota

31. říjen 2016 | 14.57 | rubrika: Ona

 Žádnou jistotu nemám. 

Nebo vlastně mám. Po víkendu. Tu, že když tu budu lézt po 4, je to jen a jen na mně, protože vy budete dlabat dýně. 

Zvláštní. Jak by to asi měly ostatní ženský, být na všechno úplně sama?

Aha....Možná by líp zvládaly, že je dneska pondělí a že už tu je prostor zase pro nás. 

Že co bylo, to bylo, protože to muselo být a teď, usměj se a buď připravená...

Funguje to takhle?

žádné komentáře | přidat komentář

Zklamaná

21. srpen 2016 | 11.06 | rubrika: Ona

 Poslední dobou jsem píši samé zklamané věci. 

Ale teď čelím snad nejtěžší zkoušce. Jak se zachovat? 

Od události minulých měsíců, které byly náročné, to došlo tak daleko, že máš stále nutnost, tendence zjišťovat, jak se máme, jak trávíme léto, co děláme a sdělovat nám, jak se máte vy. 

Furt to chceš hrát na dvě strany, ale ono to nejde, když po jedněch dupeš a druhým vždy vyhovíš. 

Když jsi přišel se 14 dny v kuse, byla jsem zklamaná. 

Když jsi řekl, že T má zákaz letět, byla jsem zklamaná. 

Když jsi navehl 6 hodin cesty v autě, byla jsem hrozně zklamaná. 

Za celý ten rok, co snáším, jak fungujeme, jsem si tohle vůbec nezasloužila. 

Chceš žít se všema v pohodě, vyjít s wau efektem a nás furt bereš, že všechno zvládneme a překousneme. 

Ale je toho tolik, že já prostě nemám sílu. 

Ubližuješ i Vojtovi, protože nabízíš něco, co já nevezmu a tudíž nebude mít ani Vojta. 

A pak se chceš milovat. Nedokáži to. V lavě mi běží to, jak to celé na mě působí a nechce se mi Ti dát ani pusu. 

Furt jdu nějak přes sebe. Neumím v tom chodit a zdá se mi to hrozně nespravedlivé. 

Mám v sobě pocit, že takhle dál nechci....

Zamyšlení

17. srpen 2016 | 22.19 | rubrika: Ona

Napsal jsi svůj poslední blog před více než dvěma lety. 

Znamená to něco?

Nejeli jsme spolu na dovolenou, protože jsi vyhověl ex.

Rozumíme si v některých věcech čím dál míň. 

Nejsme tolik zamilovaní. 

žádné komentáře | přidat komentář

Jak to je?

30. červen 2016 | 19.13 | rubrika: Ona

 Vždycky jsem si myslela a byla jsem i vychovávaná, že existuje dobro a zlo. 

Učila jsem se ho rozlišit, učila jsem se každé z nich poznat a z toho vyvstanulo i to, že jakmile někdo něco udělá dobře, zaslouží odměnu (v jakékoliv formě), ale když někdo udělá něco zle, zaslouží trest. 

Učím i tak svého syna. V dnešním světě je to velmi těžké, ale snažím se. Tudíž nechápu, proč to nevnímáš stejně? Proč rozlišuješ mezi tím nebo oním a neřídíš se spíš tím podstatným. Tři roky jsou dlouhá doba na to, abych poznala, jak to celé je. Tři roky je dlouhá doba na to, abych věděla, kde nadsazuješ a kde bereš věci jako samozřejmost. 

Ono, když to funguje, tak proč se snažit, že? Ono, když to funguje, tak prostě přijímáš a bereš. Nepozastavuješ se nad tím, proč to tak.

Jenže ono nejde dloouho žít v něčem, kde pravidla nejsou stanoveny na všechny strany stejně. 

Lidi vnímají, lidi žárlí, lidi nenávidí a lidi jsou různí. Jakmile někde nepřijde trest nebo pochvala, začnou se lidi ptát, proč to tak není. Nejde o to, v jakém prostředí, proč apod. Jde o to, proč se tak nestalo. 

Vede to k jedinému. Tam, kde to funguje, tam to přestane fungovat. Nebude snaha a nebude chuť. 

Je to stejné jako při závodě. Na startovní čáře je 10 lidí. Tři z nich to budou mít v sobě a vyhrajou. Další tři se budou snažit a také dobehnou. Ostatní půjdou volným krokem a budou se posmívat, jaký ty předtím jsou kreténi, že se unavili a snaží se. 

Pak přijde vyhlášení vítězů. Všichni dostanou stejné ceny. První tři, co to mají v sobě si řeknou, jak je to nepsravedlivé. Jak jsou hloupí, jak jsou naivní, jak je to potupný. Ti tři, co se snažili, možná ještě ani nevědí, co se vůbec děje a tak mají radost z malého dárku. A Ti, co sice měli špatné boty, ale věděli, jak to dopadne, Ti šli domů a řikali si, sakra, je to dobrý, pokaždý to dopadne stejně. 

Smutný, že tady tomu nerozumíš. Smutný, že nevidíš, co se děje. Vyvozuješ z toho jen věci, které tak nejsou. Bývalá řikala, nejezdi, nejezdi (věděla, že to bude jen pro Tvůj pocit a v celkové, časové přímce zbytečné). Já jen řikám, kde je snaha, chce to pochvalu...Kde není, chce to trest. 

Nemohu už takhle dál a vlastně ani nechci. kvůli Vojtovi. Vím, že to uvidí ve škole a setká se s tím v životě. ALe nechci, aby to poznal od nejbližších. A Ty mu to předhazuješ každý týden. Jako by Ti na nás ani nezáleželo....Protože my jsme v tom cíli a akceptujeme, že to dopadne vždycky stejně.