O kus dál..

21. říjen 2017 | 20.05 | rubrika: Ona

 Mně je furt smutno ...

Mám asi tu smůlu, že žiji v prostředí, kde jsme byli. 

V Bille koukám na lístečky, jestli tam nemám vzkaz, v kaslíku čekám pohled z Bruselu, doma Tě vidím skoro všude. 

Neumím specifikovat, jestli mi chybíš. jde spíš o to, že si říkám , jak je možný, že tu nejsi a nechceš být. Dala jsem Ti maximum, co jsem mohla. Říkals mi- Tohle pro mě nikdy nikdy neudělal. 

Že to, co jsme prožili a to, co jsme měli Ti nechybí. 

Ano, já vím, zažíváš to s nějakou jinou. Ano, vodíš se za ruku, píšeš smsky a možná používáš i slova, která pro mě byla jen naše, ale ona jsou možná učinná a Tvoje pro všechny. 

V tom je to moje zklamání. Já si myslela, že to je vtip, když jsme se byli dívat na letadla a tys mi říkal, jasně, vodím sem každou. Já myslela, že v ZOO ve Vídni - když jsem se ptala......a ono jsme možná byli ve stejném hotelu jako ty předtím. 

Nevěděla jsem o Tobě, že jsi třeba takový. Vůbec by mě to nenapadlo!. Nikdy. Tak jsem Ti věřila, tak jsem byla oddaná a zamilovaná. Já si to myslela i o Tobě. 

Moje procitnutí je úplně pro mě nepochopitelný a překvapivý. 

Když jsem se rozhodovala(já věděla hned, že Tě miluji), ale odejít  od O bylo hlavně , nad čím jsem přemýšlela, jestli Vojta.....nebude bez táty, bez mužskýho elementu v rodině. Tenkrát jsem Ti to říkala, jak strašně se bojím a ptala jsem se Tě, jestli tohle samé neděláš Tomášovi.Odpověděl jsi mi na to, že Tomáš bude šťastnější a že když se mnou budeš do sedmdesáti, kdy se vezmeme, tak Vojta taky sám nebude...

A podívej se, kde jsme? To, co jsi mi říkal....Nic nesplněno. Já neříkám, že to byla procházka růžovou zahradou, že nemám pocit viny (možná větší). ale tys byl ten, který tím už prošel a který věděl, jaký to je. Tys byl ten, který mohl vědět, že když se nebudeme snažit, bojovat - že mě pošleš do víru mašinérie, kdy je člověk sám a neví, co si má počít. Zatím co Ty jsi už "zkušený". 

Takže je mi toli,, kolik mi je, poprvé zažívám velké zklamaní, jsem sama s dítětem, Vojtu jsi poslal do života tak, jak máš svoje děti(ale já strejdy střídat nebudu)....Já jsem sama (což jsi mi říkal, že nikdy nebudu) a když jsi za mnou volal- budeme kamarádi, což bylo úplně bez odpovědi...Tak jsem Ti říkala, že jsem na práškách že mi není dobře, že pláči, že si nevím, co počít a kamarádi se takhle k sobě chovají? Měsíc žádný kontakt. Měsíc nevíš, co s Vojtou je. Odstřihl jsi nás a je Ti jedno, jak tu žijeme. 

Že jsme zůstali sami. Že nemám oporu, nemám peníze, že se moje nervy podílejí na zhoršení zdraví......

A Ty? Kam si jezdíš o víkendu? Brno? Kde jsi najednou vzal tak rychle někoho, komu dáš pusu, koho se dotýkáš? 

Mám si myslet, že sis to domlouval už předtím? Dopadla jsem jako K.? Jako P? Byla jsem další na řadě? 

Jak je možný, že jsem Ti dala úplně všechno, můj život v šanc a takhle jsem dopadla. ?

Moje hlava to nebere. Chtěla bych Ti vidět do hlavy. Jsi spokojenější? Jaké máš svědomí? 

Jak je možný, že ta láska z prvních blogů, ta opravdová ženská nechápe Tvoje počítání, Tvůj život? 

Tohle byla z Tvojí strany láska? 

....

Připadm si ztracená....Podvedená. Podvedená citem....Slibem...

Já Ti tolik věřila. 

Jak to vidíš?

6. říjen 2017 | 16.37 | rubrika: Ona

 Od první chvíle jsem to tak měla (a teď se za to proklínám, protože to nechci tak mít)

ALE....povídám si s Tebou...

Jak vidíš volby, cizinče? Pamatuješ, jak jsem udělala tabulku a tipovali jsme? A Ty jsi potom spočítal kdo byl blíž..o) Usmívám se tomu....

Taky jsem viděla reklamu na ponožky s Beatles...Říkala jsem si, že Ti je k narozeninám koupím, ale nehodí se to - nejsme partneři...Ale určitě si vzpomenu...

Nejlepší večeře na světě už nemám ...

S MK to jde z kopce. Kdykoliv kouknu, skoro žádný komentář....Je to smutný...Nechci Ti psát, co je tam špatně, ale vidím hodně věcí...

Já Tě nechci kontaktovat. 

Ale vstanu a říkám si....Mám blbý, že jsme byli většinou tady, všude Tě vidím....I kolem rybníka....I na okruhu i při házení na koš...

Proč jsi někdy něco neudělal sám od sebe, prostě pro nás? Věděls, jaká jsem(myslela jsem si to), co chci a vždycky jsi musel mít souhlas? 

Koupit někde byt, dům, jdu za Tebou ....Chtěla jsem v Tobě oporu, silnýho muže který vím, že je uvnitř Tebe....Muže, který si jde za tím svým a ví, že si našel takovou, která ho bude následovat. Ale Tys mi nevěřil....Ani sobě....Minulost Tě doběhla....To ohlížení se furt na to, aby to bylo správně hlavně pro ty ostatní....

A přitom jsem Ti říkala hned na začátku- jsi svobodný, dělej, co chceš.......

A tys to nedělal...Tys nežil...Ty ses ohlížel.....A já Tě potřebovala jinýho...Abych se hnula z místa......

To nebylo testování Vás...To bylo testování mě. ...Jen Tys málo nakoukl do mého světa. Ty ses málo zajímal o tu hloubku....o to, co se ve mně děje....A když jsem Ti to říkala, neslyšels mě....

Já si s Tebou budu ještě hodně dlouho povídat....(Některý otázky už mám zodpovězený. Jak bys řekl Ty- zase sis udělal příběh podle svého a skutečnost je třeba úplně jiná)

Ale nebyl celý náš vztah takový?

O několik dnů později

3. říjen 2017 | 18.49 | rubrika: Ona

 Tak jsem zase o pár dnů dál. Od konce k nějakému cíli? 

Stále jsem pod vodou. Stále vyvstávají otázky a stále na ně neznám odpovědi. 

Víte, já si doopravdy myslela, že svět vnímáme stejně. To znamená, že kdyby to bylo opačně, mám pocit, že bych byla fér a alespoň na ty otázky odpověděla. 

Zajímalo by mě, kde člověk vezme(a te´d jak to nazvat)? sílu, udělat tlustou čáru a nezeptat se, jak se máš, jak to zvládáš, co Tvůj syn? 

Takhle to je- vyčerpalo se to a ticho. Nic. Nezájem. 

Tohle já nikdy nepochopim. 

Lidem chybí lidství. Lidem chybí empatie. Lidem chybí.......láska. Myslím si, že ani nevědí, co to přesně znamená. 

Já jsem ji měla a prožila. Jsem za to vděčná. Opravdu vděčná. 

Tento pocit hned střídá neuvěřitelné zklamání. Hlavně ze sebe. Protože jsem hodně ublížila jednomu člověku. Kvůli lásce. Mám pocit, že teď už bych to nikdy neudělala. 

Těšit mě může, ten ten dotyčný je teď šťastný a já zažívám nejhorší chvíle v mém životě. 

Jak se, cizinče asi máš? Těšíš se domů, do rodinného hnízda, kde Tě čeká další, která Ti poskytne vše, co potřebuješ? Co Tě udělá šťastným? 

A jaký to je nemoct si popovídat o Kocouřovi? O plánech, co udělat? Jak nám to šlape? Jaký to je vnímat věci, který jsme dělali spolu, smáli jsme se jim a bylo nám u nich dobře? Mluvíš někomu v noci anglicky do ucha? (Kolikrát to mlžeš ještě prožít? )

Nebyla jsem ta opravdová. Necítils to tak. Myslels sis to....Vzals mi život a teď jsi mě tu nechal samotnou.....

Jaký to je pocit uvnitř Tebe? 

" Přece nebudeme nešťastný..." už kvůli dětem....Ale děti nám odrostou a budou mít svoje životy a ty zjistíš, že jsi jedný opravdický holce vzal "lásku"...Ty šipky namalované na chodníku.....Vyměnils je za rodinný život. ....s neznámou....s náhodnou...které ses zaprodal.....

Mám Tě moc rád, víš to? Byla skoro poslední slova...A pak jsi svoje tělo a duši dal holce, kterou jsi skoro ani neznal a kterou jsi neměl ani z poloviny tak rád jako mě. 

Jak je to možný? Zodpovíš si to? A zodpovíš to mně?

..o několik dní později

28. září 2017 | 18.20 | rubrika: Ona

 Prožívám velkou bolest...

Prožívám ji sama, uvnitř sebe a neumím si s ní poradit. 

je několik miliónů otázek na které se ptám a nedostávám odpověď. Vždycky mi říkal, ptát se je dobrý, je to potřebný k životu, člověk ví, že žije a že se dozvídá. 

Já se nedozvídám a otázky mě mordují, ničí a utápějí. 

Mým problémem je hlava. Už před několika měsící, kdy jsem ležela v posteli a plakala jsem, chtělo se mi zvracet a pak jsem musela jít na čerstvý vzduch jsem věděla, že se mnou není něco v pořádku. Možná jsem nafukovala věci, které nebyly potřeba, možná jsem přehrávala a házela míč stále do problémů, ale nemohla jsem si pomoct. Neuměla jsem to kočírovat. Neuměla jsem se ovládát a já se potápěla. 

Říkala jsem mu to. Není to rozmar, není útok je to žádost o záchytné lano. Prosím, udělej něco, prosím, pomoz mi, prosím, potřebuji Tě, prosím teď musím být na řadě já, protože jinak se utopím. 

Řekl mi, že se to vyčerpalo a že je konec. 

Od té doby jsem pod vodou a nedýchám. 

Člověk, který pro mě byl vším mě v tom nechal. Možná to neviděl, co se se mnou děje, možná mi nechtěl pomoct, možná chtěl utéct od toho, aby něco řešil, možná se prostě jen chtěl zachránit. Pro sebe, pro své děti, pro čas, který teď má. 

A já mám otázky. 

Je šťastnější? Usmívá se? Vodí se za ruce? Dotýká se? Poskakuje? Ví, jak mi tu je a je mu to jedno? 

Člověk, pro kterého jsem byla liška. 

Nechává mě tu topit. Odpojuje mě, protože se mnou nechce nic mít. Opatruj se, je jediné, co pro mě může udělat. 

Napsal mi- Neumím s Tebou být. Co to znamená? Po čtyřech letech? Neumím zařídit, abychom spolu byli? Neumím si poradit s tím, abys byla šťastná? Neumím Tě vzít za ruku a zašeptat, že všechno bude dobré? Neumím Tě políbit tak, abych věděla, že to tak bude a já se mohu opřít? Neumí dát šanci vztahu, kdy oba pro to musí něco udělat? 

Já se chtěla sestěhovat a mít dítě. Já chtěla dělat ty nejlepší věčeře, i když mi říkal, že je nechce a nepotřebuje. Já se chtěla těšit na klíč v zámku a čaj u zpráv. 

Ale já hlavně potřebovala pocit bezpečí, pocit beze strachu a pocit pohlazení, když spím. Jenže to nešlo, protože jsi vždycky usnul první z toho, jak jsi toho měl tolik. Proč jsi se ke mně nechoval jako k ženě? Nelaskal mě, nenadháněl mi, nedokazoval mi, že jsem jediná? Zatím co já jsem neustále opakovala, jak jsem na Tebe pyšná, jak Ti to sluší v přednáškových kalhotách, hladila jsem Tě ve vlasech a i na tý dovolený, jsem Ti řekla, kolik práce jsi udělal a jak jste skvělí. 

Proč jsi pro mě neměl jedno dobrý slovo? Proč jsi mi nedal víc najevo - jaká jsem? Nechtěls? Neuměl?

A když jsem Ti chtěla pomoct, vlastně jsem šla proti "nám". A teď se nevěří v my. Protože není síla, protože není odvaha a protože my jsme prý každý jiný. Ale zachovat si tu odlišnost a dát tomu druhýmu nakouknout, čichnout, to je ten vztah. Znát toho druhého a vědět, že se mu dá věřit, že má hodnoty, za který stojí rozbít ten mrak, který se někdy ukáže. 

Cítím se ponížená. Ať udělám cokoliv je to bez odezvy. Nechce se mnou nic mít a já i kdybych udělala cokoliv, obrátí se to proti mně. 

Třeba je v tom nový vztah. Třeba je v tom vymazaná paměť. Třeba jsou v tom slova, že nechce koukat zpátky. Ale kolikrát se dá zažít a najít člověk, který by byl opravdový?

....Utopím se.. jak to, že mi nepomůže?

Před týdnem

17. září 2017 | 14.35 | rubrika: Ona

 Před týdnem mi řekl do telefonu, že tam někoho má...Náhodnou....

......

Byla to pro mě taková ta neskutečná láska. Velká...životní..

Když se rozhodl, nevěděla jsem o tom. Psal mi, byl mi na blízku a říkal, že mě nechce ukecávat. Já neviděla, neslyšela a celým svým nitrem jsem chtěla být s ním. 

Rozhodla jsem se a po 11 letech jsem si promluvila a ukončila vztah. bylo to hrozně těžký a až teď vím, jak se O. cítil. Zhroutil se mu svět. Byl sám, beze mě, bez V. 

A já? Jen se těšila na F. Na jeho ruce, na jeho polibky, na jeho slova. Žila jsem jím. Naplno. 

Dělala jsem pro něj maximum. Chtěla jsem zařídit byt. Měl děti? Udělali jsme pro ně soutěž. Ze začátku všechno krásný. Poznávali jsme se, byli pro sebe stvořeni. 

Vnímal to stejně? Byla jsem jeho opravdickou? Říkal mi to. Psal. Chovali jsme se jako náctiletí. Vzkazy. Maličkosti. Překvapení. |dýchali jsme jeden pro druhého. 

Říkal mi, že to bude na věky. Že si dáme smlouvu na prvních pět let a pak to prodloužíme. Že se v sedmdesáti vezmeme. Že není možný, že jsme se potkali. 

Žili jsme. Byli jsme nabití něčím neskutečným. Sex byl neskutečný. Prožívali jsme to. Každý dotyk, každý orgasmus. Chtěli jsme furt, dál. 

Zvykali jsme si na sebe..Poznávali jsme se. Psal mi, i že mě bere takovou, jaká jsem a že jsem tady a on tam....že...že....

Postupem času...chtěla jsem, aby žil jako já...Aby dostával vše, co si zaslouží a ne jen z mojí strany. Chtěla jsem pro něj to nejlepší...Já za něj furt dýchala. Milovala...

Staral se o mně jiným způsobem než když dva spolu žijí, ale on to tak nevnímal. Prý- jezdil ke mně jako na návštěvu. Já když jsem k němu jela, tak jsem jela za ním. Kdyby to bylo do lesa, na Antarktidu, kamkoliv, bylo mi to jedno.....

Začali nesrovnalosti a mně se najednou nežilo dobře..Říkala jsem mu to. Některé věci se nedaly změnit, ale daly se alespoň někdy....upravit. Kvůli mně. 

Přestal mi říkat, jak mi to sluší. Přestal mě hladit...Přestal dělat věci, kdy se ženská cítí jako ženská. 

Začal koloběh chvil, kdy mi nebylo dobře. kdy jsem plakala...kdy jsem nevěděla kudy kam. 

Pokaždé jsem se zvedla a pokaždé jsem věděla, že on je "láska"

Byly chvíle, kdy...kdy jsem se chovala tak, že se za to stydím. Dohnána...Vyčerpána. Unavena...Tím, že jsem řekla- práskni do stolu, jsem říkala, vem mě do náruče, zašeptej mi, že to zvládneme, pohlaď mě, polib mě.....

Neslyšel mě...

Až se postupně odcizil. Mluvil se mnou, říkal mi to a chtěl změnu jen u mě. A byl čím dál tím dál. 

Já mohla být na konci vesmíru  a přesto nepřestala milovat. Zvláštní tenhle cit. Zvláštní- vždyť ta opravdovost je i o tom, že se lidé podrží. Ne opustí. Podrží. 

Hodnoty, kdy všechno přestane existovat a je jeden pro druhého- když jde do tuhýho....je to nejdůležitější, co dva lidi mají. 

Dva lidi, kteří se nepodvedou, kteří se respektují, kteří se znají, kteří prožívali orgasmy tak jako my...

A jemu na tom vůbec nezáleží. On to dokáže opustit. On si dokáže najít další. On si dokáže vymazat paměť. On tohle všechno dokáže prožívat znovu a znovu pokaždé s někým jiným. Jak je tohle možné? 

Neumím se přes to přenést. 

Vsadit vše na člověka- na životní lásku, která to tak nemá...

Na poslední procházce mi říkal- proč to nejde. Na poslední procházce mi říkal- jak já jsem hrozná- krutá. 

Na poslední procházce neřekl ani jedno slovo, kde by řekl- bylo to skvělý. Byly tam chvíle, kdy jsem byl šťastný. Když jsem byl ve vesmíru. Neviděl na našem vztahu nic...Nic kvůli čemu jsme podnikli naše rozchody. Jak je to možné? 

Cestování....Jen negativa. Všechno špatně. Já v našem vztahu všechno zbořila. Berlín byl hrozný. Neumíme spolu cestovat. Nejde nám to. 

Sněžka, Víděň, výstavy....Vrbičany, kavárny...Jako by neexistovalo- nebylo. 

Jak je možný, že je tak cizí, odměřený, že mě tak nenávidí, když poslední slova byla- mám Tě moc rád, víš to?

Ani si nepamatuji, kdy mi sám od sebe řekl - Miluji Tě. Přijde mi to jako nikdy. Ani v dobách, kdy....kdy nebyl obláček. 

Nesmím se zničit. Abych měl sílu na život, na sebe a hlavně pro svoje děti. 

A když jsem mu to říkala já, prosila, ať mi pomůže...že mám taky dítě....Pokračovalo to. 

Není to v tom, že jsme se nesestěhovali. Nikdy. To je jen zástěrka pro teď. 

Protože bojovat pro lásku, protože bojovat pro člověka, protože bojovat pro minulost i budoucnost je hrozně! HROZNĚ těžký. 

Na světě je hodně lidí, kteří prožívají věci různě. Ale myslet si, že to někdo má stejně, podobně a najednou vědět, že nebojuje a přitom bychom měli všechno- 

protože jsme se poučili- je zvláštní. 

Bála jsem se. jakýkoliv změny jsem se bála. Ale tu největší na začátku jsem udělala. Udělali jsme ji oba. 

A to, co následovalo, i kdyby to trvalo roky - je úplně jedno, protože jsme měli všechno, i když s přeháňkami. 

Nikdy jsi nevěděla, nevnímal - jak moc se bojím. bral jsi mě tak silnou, která všechno zvládne a já se schovávala do Tvých dlaní, protože jsem se tak bála- všeho!

A když to bylo nejvíc- nejhůř- nejbolestivější - u Tebe se to vyčerpalo. 

A mně stačila jen pomocná ruka. Gesto(jak ty jsi říkaval)

A Tys to neviděl. Nebo to nevidíš. 

Nebo spíš vidíš....Ale s jinou slečnou....

Tak...ať mu to vyjde. Přeji mu to z celého srdce. 

Vím, jak to je..

11. září 2017 | 13.58 | rubrika: Ona

.....Umřeli jsme. Jeden pro druhého. 

žádné komentáře | přidat komentář | přečteno: 1x

.. Jak?

10. září 2017 | 12.14 | rubrika: Ona

 Zastavilo se mi srdce. 

Uzavřelo hrdlo. 

Hlava mi říká, jak je to možné, jak to dokáže? 

Dokázal to už kdysi s Tebou...A říkal tomu láska. A teď? Jak tomu říká? 

Bylo to jeho budeme kamarádi otázkou proto, aby to mohl udělat? 

Jde o svědomí? Vědomí? 

Zhroutil se mi svět v podstatě- čemu věřit. Komu věřit. 

Nebyla a nejsem na to připravena. 

Pohřbít, pohřbít, pohřbít. 

Jak to?

30. květen 2017 | 20.43 | rubrika: Ona

 Po třech letech sis vzpomněl a napsal. 

Zrovna, když jsem Ti napsala, že mi nemusíš nic nahrávat do povídání. 

Zrovna, když jsem hrozně smutná. Nejde nám to. Hrozně nám to nejde. Už nám ani nejde to, že když Ti něco řeknu, registruješ to a pak na mě zapomeneš. Jak to? 

Unavený? Máš toho moc? Kde jsou ty chvíle a odpočinek pro Tebe? 

Odepíši Ti 

Řekla jsi mi, že jsem přísný
Když jsem Ti řekl, že povídáš pořád dokola to samý
Jak to, že Ty mi to říct můžeš, když Ti to samý u mě vadí?
A já jsem přísný?

Já Ti opakuji to, co mi vadí. To co mě ničí. Proč to říkám stále dokola? Protože se to děje? 

Jak to, že věci jsou jinak v pořádku u Tebe a jnak u mě?
Když já se věnuju dětem, je to špatně, protože bych měl mít čas pro sebe
Napadlo Tě někdy, že já se jim chci věnovat?
Že se jindy většinou tak moc nevyblbnu?
Že někdy chci stříhat něco z kartonu nebo jít do ZOO na lachtany, který už znám, ale který mě vždycky znova a znova fascinujou?

Věnuj se jim. Nikdy jsem neřekla, aby to tak nebylo. Běž si na lachtany, na Kampu, na šlapadla, kamkoliv. Dělám to stejně. Nesedím doma a nečekám, že se mi ozveš, že Ti chybím. Na to vážně už nečekám. 

A Ty se v takových chvílích ode mě izoluješ se a věnuješ se o to víc svýmu synovi
Schovaný ve svym městě...
Jako bys chtěla ukázat, že taky pro něj něco děláš
(i když v tejdnu toho děláš jako žádná jiná máma na světě)
Co dokazuješ snahou vystřídat miliony aktivit?
Ty se nemusíš věnovat sama sobě?

Máme aktivity. Mám čas pro sebe? Kdy? Když máš volný víkend pro mě? když můžme dělat cokoliv. Pak mi to vyčítáš. Žádný Londýn. Žádná procházka okolo máje. Žádný hraní na kytaru. Furt Konoipiště a stejný aktivity. Jsi hrozná, hrozná, hrozná. 

---

A pak Ti chci volat a jen si popovídat

Ale vím, že bys to volání vzala, jako že se po cestě nudím a proto Ti volám
A byla bys jen zase hnusná
Hledala bys, co moje děti udělaly špatně...
A že jsem se nevěnoval sobě (to ale tak nemyslíš, je to jen zástěrka)

Zástěrka na to, aby první věta v mailu v pondělí byla- jsem unavený. Zástěrka na to, abys přijel, řekl mi, že toho je hodně, že Tě bolí oči, že jsi unavený. Že furt řídíš, že v práci jedeš na 110% a že na mě potom nezbývá. 

---

Nezeptáš se mýho syna na to, co se ptáš mě, protože jeho se má ptát jeho máma
Ale nějak přirozeně bereš, že já se ptám Tvýho syna, když mě něco zajímá - protože mě to fakt zajímá
A protože ho beru normálně
A nebudu říkat, že se má ptát jeho táta...

A já se ptám Tvých dětí a oni mi odpovídají- nevím. Hm..Nevím. Asi jo...Nevím. 

Takže víš co? Neptám se. Stejně jako oni. Nikdy se na nic nezeptali. Ano, zapomněla jsem. Známe se málo. Asi tak čtyři roky na zdvořilostí frázi- Jak se máš? Nezajímá je to. Protože je nezajímá, jak já se mám. 

---

Celý mě to trápí

Chci ti volat mockrát denně, ale nemůžu Ti volat. Chceš mi volat hlavně když máš na mě prostor. Ne, když jsi na šlapadle, abys mi řekl, chybíš mi. Ne, když děláš večeři, abys řekl, jedl bych radši s Tebou. Ale voláš mi, pět minut před večeří jenom tak na rychlo..jak ses měla? Co nohejbal? Musím jít dělat večeři, tak papa....Voláš mi, když Ti odpadnou děti z auta a ne, abys řekl TICHO- ahoj, co teď právě děláš? Ano, vezu děti domů.

V tomhle celým chápáním je veliký rozdíl, ale ty ho nevidíš. A furt se divíš. Jsem tam někde v prostoru. A vyjdu na řadu, když ostatní kuželky jsou spojený, ukojený, je jim udělám program. 

Nemůžu si s Tebou povídat... Já už ani moc nechci. Neposloucháš mě. Nerozumíš mým slovům. Nevíš, jak se cítím. 

Jsem z toho unavená. Smutná. Zklamaná. 

Jak to?

Jak to?
Zdroj: http://winston.pise.cz/107-pro-kazdeho-to-plati-jinak.html

žádné komentáře | přidat komentář

Pro každého to platí jinak

19. březen 2017 | 23.33 | rubrika: On

Řekla jsi mi, že jsem přísný
Když jsem Ti řekl, že povídáš pořád dokola to samý
Jak to, že Ty mi to říct můžeš, když Ti to samý u mě vadí?
A já jsem přísný?

Jak to, že věci jsou jinak v pořádku u Tebe a jnak u mě?
Když já se věnuju dětem, je to špatně, protože bych měl mít čas pro sebe
Napadlo Tě někdy, že já se jim chci věnovat?
Že se jindy

žádné komentáře | přidat komentář | přečteno: 27x

....

2. březen 2017 | 19.00 | rubrika: Ona

 Jak to chceš?

S Tebou

žádné komentáře | přidat komentář