Před týdnem

17. září 2017 | 14.35 | rubrika: Ona

 Před týdnem mi řekl do telefonu, že tam někoho má...Náhodnou....

......

Byla to pro mě taková ta neskutečná láska. Velká...životní..

Když se rozhodl, nevěděla jsem o tom. Psal mi, byl mi na blízku a říkal, že mě nechce ukecávat. Já neviděla, neslyšela a celým svým nitrem jsem chtěla být s ním. 

Rozhodla jsem se a po 11 letech jsem si promluvila a ukončila vztah. bylo to hrozně těžký a až teď vím, jak se O. cítil. Zhroutil se mu svět. Byl sám, beze mě, bez V. 

A já? Jen se těšila na F. Na jeho ruce, na jeho polibky, na jeho slova. Žila jsem jím. Naplno. 

Dělala jsem pro něj maximum. Chtěla jsem zařídit byt. Měl děti? Udělali jsme pro ně soutěž. Ze začátku všechno krásný. Poznávali jsme se, byli pro sebe stvořeni. 

Vnímal to stejně? Byla jsem jeho opravdickou? Říkal mi to. Psal. Chovali jsme se jako náctiletí. Vzkazy. Maličkosti. Překvapení. |dýchali jsme jeden pro druhého. 

Říkal mi, že to bude na věky. Že si dáme smlouvu na prvních pět let a pak to prodloužíme. Že se v sedmdesáti vezmeme. Že není možný, že jsme se potkali. 

Žili jsme. Byli jsme nabití něčím neskutečným. Sex byl neskutečný. Prožívali jsme to. Každý dotyk, každý orgasmus. Chtěli jsme furt, dál. 

Zvykali jsme si na sebe..Poznávali jsme se. Psal mi, i že mě bere takovou, jaká jsem a že jsem tady a on tam....že...že....

Postupem času...chtěla jsem, aby žil jako já...Aby dostával vše, co si zaslouží a ne jen z mojí strany. Chtěla jsem pro něj to nejlepší...Já za něj furt dýchala. Milovala...

Staral se o mně jiným způsobem než když dva spolu žijí, ale on to tak nevnímal. Prý- jezdil ke mně jako na návštěvu. Já když jsem k němu jela, tak jsem jela za ním. Kdyby to bylo do lesa, na Antarktidu, kamkoliv, bylo mi to jedno.....

Začali nesrovnalosti a mně se najednou nežilo dobře..Říkala jsem mu to. Některé věci se nedaly změnit, ale daly se alespoň někdy....upravit. Kvůli mně. 

Přestal mi říkat, jak mi to sluší. Přestal mě hladit...Přestal dělat věci, kdy se ženská cítí jako ženská. 

Začal koloběh chvil, kdy mi nebylo dobře. kdy jsem plakala...kdy jsem nevěděla kudy kam. 

Pokaždé jsem se zvedla a pokaždé jsem věděla, že on je "láska"

Byly chvíle, kdy...kdy jsem se chovala tak, že se za to stydím. Dohnána...Vyčerpána. Unavena...Tím, že jsem řekla- práskni do stolu, jsem říkala, vem mě do náruče, zašeptej mi, že to zvládneme, pohlaď mě, polib mě.....

Neslyšel mě...

Až se postupně odcizil. Mluvil se mnou, říkal mi to a chtěl změnu jen u mě. A byl čím dál tím dál. 

Já mohla být na konci vesmíru  a přesto nepřestala milovat. Zvláštní tenhle cit. Zvláštní- vždyť ta opravdovost je i o tom, že se lidé podrží. Ne opustí. Podrží. 

Hodnoty, kdy všechno přestane existovat a je jeden pro druhého- když jde do tuhýho....je to nejdůležitější, co dva lidi mají. 

Dva lidi, kteří se nepodvedou, kteří se respektují, kteří se znají, kteří prožívali orgasmy tak jako my...

A jemu na tom vůbec nezáleží. On to dokáže opustit. On si dokáže najít další. On si dokáže vymazat paměť. On tohle všechno dokáže prožívat znovu a znovu pokaždé s někým jiným. Jak je tohle možné? 

Neumím se přes to přenést. 

Vsadit vše na člověka- na životní lásku, která to tak nemá...

Na poslední procházce mi říkal- proč to nejde. Na poslední procházce mi říkal- jak já jsem hrozná- krutá. 

Na poslední procházce neřekl ani jedno slovo, kde by řekl- bylo to skvělý. Byly tam chvíle, kdy jsem byl šťastný. Když jsem byl ve vesmíru. Neviděl na našem vztahu nic...Nic kvůli čemu jsme podnikli naše rozchody. Jak je to možné? 

Cestování....Jen negativa. Všechno špatně. Já v našem vztahu všechno zbořila. Berlín byl hrozný. Neumíme spolu cestovat. Nejde nám to. 

Sněžka, Víděň, výstavy....Vrbičany, kavárny...Jako by neexistovalo- nebylo. 

Jak je možný, že je tak cizí, odměřený, že mě tak nenávidí, když poslední slova byla- mám Tě moc rád, víš to?

Ani si nepamatuji, kdy mi sám od sebe řekl - Miluji Tě. Přijde mi to jako nikdy. Ani v dobách, kdy....kdy nebyl obláček. 

Nesmím se zničit. Abych měl sílu na život, na sebe a hlavně pro svoje děti. 

A když jsem mu to říkala já, prosila, ať mi pomůže...že mám taky dítě....Pokračovalo to. 

Není to v tom, že jsme se nesestěhovali. Nikdy. To je jen zástěrka pro teď. 

Protože bojovat pro lásku, protože bojovat pro člověka, protože bojovat pro minulost i budoucnost je hrozně! HROZNĚ těžký. 

Na světě je hodně lidí, kteří prožívají věci různě. Ale myslet si, že to někdo má stejně, podobně a najednou vědět, že nebojuje a přitom bychom měli všechno- 

protože jsme se poučili- je zvláštní. 

Bála jsem se. jakýkoliv změny jsem se bála. Ale tu největší na začátku jsem udělala. Udělali jsme ji oba. 

A to, co následovalo, i kdyby to trvalo roky - je úplně jedno, protože jsme měli všechno, i když s přeháňkami. 

Nikdy jsi nevěděla, nevnímal - jak moc se bojím. bral jsi mě tak silnou, která všechno zvládne a já se schovávala do Tvých dlaní, protože jsem se tak bála- všeho!

A když to bylo nejvíc- nejhůř- nejbolestivější - u Tebe se to vyčerpalo. 

A mně stačila jen pomocná ruka. Gesto(jak ty jsi říkaval)

A Tys to neviděl. Nebo to nevidíš. 

Nebo spíš vidíš....Ale s jinou slečnou....

Tak...ať mu to vyjde. Přeji mu to z celého srdce. 

Vím, jak to je..

11. září 2017 | 13.58 | rubrika: Ona

.....Umřeli jsme. Jeden pro druhého. 

žádné komentáře | přidat komentář | přečteno: 0x

.. Jak?

10. září 2017 | 12.14 | rubrika: Ona

 Zastavilo se mi srdce. 

Uzavřelo hrdlo. 

Hlava mi říká, jak je to možné, jak to dokáže? 

Dokázal to už kdysi s Tebou...A říkal tomu láska. A teď? Jak tomu říká? 

Bylo to jeho budeme kamarádi otázkou proto, aby to mohl udělat? 

Jde o svědomí? Vědomí? 

Zhroutil se mi svět v podstatě- čemu věřit. Komu věřit. 

Nebyla a nejsem na to připravena. 

Pohřbít, pohřbít, pohřbít. 

Jak to?

30. květen 2017 | 20.43 | rubrika: Ona

 Po třech letech sis vzpomněl a napsal. 

Zrovna, když jsem Ti napsala, že mi nemusíš nic nahrávat do povídání. 

Zrovna, když jsem hrozně smutná. Nejde nám to. Hrozně nám to nejde. Už nám ani nejde to, že když Ti něco řeknu, registruješ to a pak na mě zapomeneš. Jak to? 

Unavený? Máš toho moc? Kde jsou ty chvíle a odpočinek pro Tebe? 

Odepíši Ti 

Řekla jsi mi, že jsem přísný
Když jsem Ti řekl, že povídáš pořád dokola to samý
Jak to, že Ty mi to říct můžeš, když Ti to samý u mě vadí?
A já jsem přísný?

Já Ti opakuji to, co mi vadí. To co mě ničí. Proč to říkám stále dokola? Protože se to děje? 

Jak to, že věci jsou jinak v pořádku u Tebe a jnak u mě?
Když já se věnuju dětem, je to špatně, protože bych měl mít čas pro sebe
Napadlo Tě někdy, že já se jim chci věnovat?
Že se jindy většinou tak moc nevyblbnu?
Že někdy chci stříhat něco z kartonu nebo jít do ZOO na lachtany, který už znám, ale který mě vždycky znova a znova fascinujou?

Věnuj se jim. Nikdy jsem neřekla, aby to tak nebylo. Běž si na lachtany, na Kampu, na šlapadla, kamkoliv. Dělám to stejně. Nesedím doma a nečekám, že se mi ozveš, že Ti chybím. Na to vážně už nečekám. 

A Ty se v takových chvílích ode mě izoluješ se a věnuješ se o to víc svýmu synovi
Schovaný ve svym městě...
Jako bys chtěla ukázat, že taky pro něj něco děláš
(i když v tejdnu toho děláš jako žádná jiná máma na světě)
Co dokazuješ snahou vystřídat miliony aktivit?
Ty se nemusíš věnovat sama sobě?

Máme aktivity. Mám čas pro sebe? Kdy? Když máš volný víkend pro mě? když můžme dělat cokoliv. Pak mi to vyčítáš. Žádný Londýn. Žádná procházka okolo máje. Žádný hraní na kytaru. Furt Konoipiště a stejný aktivity. Jsi hrozná, hrozná, hrozná. 

---

A pak Ti chci volat a jen si popovídat

Ale vím, že bys to volání vzala, jako že se po cestě nudím a proto Ti volám
A byla bys jen zase hnusná
Hledala bys, co moje děti udělaly špatně...
A že jsem se nevěnoval sobě (to ale tak nemyslíš, je to jen zástěrka)

Zástěrka na to, aby první věta v mailu v pondělí byla- jsem unavený. Zástěrka na to, abys přijel, řekl mi, že toho je hodně, že Tě bolí oči, že jsi unavený. Že furt řídíš, že v práci jedeš na 110% a že na mě potom nezbývá. 

---

Nezeptáš se mýho syna na to, co se ptáš mě, protože jeho se má ptát jeho máma
Ale nějak přirozeně bereš, že já se ptám Tvýho syna, když mě něco zajímá - protože mě to fakt zajímá
A protože ho beru normálně
A nebudu říkat, že se má ptát jeho táta...

A já se ptám Tvých dětí a oni mi odpovídají- nevím. Hm..Nevím. Asi jo...Nevím. 

Takže víš co? Neptám se. Stejně jako oni. Nikdy se na nic nezeptali. Ano, zapomněla jsem. Známe se málo. Asi tak čtyři roky na zdvořilostí frázi- Jak se máš? Nezajímá je to. Protože je nezajímá, jak já se mám. 

---

Celý mě to trápí

Chci ti volat mockrát denně, ale nemůžu Ti volat. Chceš mi volat hlavně když máš na mě prostor. Ne, když jsi na šlapadle, abys mi řekl, chybíš mi. Ne, když děláš večeři, abys řekl, jedl bych radši s Tebou. Ale voláš mi, pět minut před večeří jenom tak na rychlo..jak ses měla? Co nohejbal? Musím jít dělat večeři, tak papa....Voláš mi, když Ti odpadnou děti z auta a ne, abys řekl TICHO- ahoj, co teď právě děláš? Ano, vezu děti domů.

V tomhle celým chápáním je veliký rozdíl, ale ty ho nevidíš. A furt se divíš. Jsem tam někde v prostoru. A vyjdu na řadu, když ostatní kuželky jsou spojený, ukojený, je jim udělám program. 

Nemůžu si s Tebou povídat... Já už ani moc nechci. Neposloucháš mě. Nerozumíš mým slovům. Nevíš, jak se cítím. 

Jsem z toho unavená. Smutná. Zklamaná. 

Jak to?

Jak to?
Zdroj: http://winston.pise.cz/107-pro-kazdeho-to-plati-jinak.html

žádné komentáře | přidat komentář

Pro každého to platí jinak

19. březen 2017 | 23.33 | rubrika: On

Řekla jsi mi, že jsem přísný
Když jsem Ti řekl, že povídáš pořád dokola to samý
Jak to, že Ty mi to říct můžeš, když Ti to samý u mě vadí?
A já jsem přísný?

Jak to, že věci jsou jinak v pořádku u Tebe a jnak u mě?
Když já se věnuju dětem, je to špatně, protože bych měl mít čas pro sebe
Napadlo Tě někdy, že já se jim chci věnovat?
Že se jindy

žádné komentáře | přidat komentář | přečteno: 22x

....

2. březen 2017 | 19.00 | rubrika: Ona

 Jak to chceš?

S Tebou

žádné komentáře | přidat komentář

Co máme v dlani?

5. únor 2017 | 10.21 | rubrika: Ona

 Křičela jsem. 

Říkala jsem věci, který bych před třema roky neřekla. 

Proč? Člověk se ne svým životem, ale životem jiných dostane do stavu, kdy dělá věci, které nemá zapotřebí. 

Které ho užírají zevnitř a který ten druhý nevidí. 

Špatně se mi z toho dýchá, špatně spí. 

Proč mě nechrání?

Proč, když konečně cítí, jaké to je a jak to bolí s tím něco neudělá? Ne u nich, ale u mě?

Proč si ho vážím víc než on sám sebe? 

Nechává sebou mávat, cloumat, nechává si líbit věci, které by za jiných okolností u někoho jiného odsuzoval. Vášnivě diskutoval, jak je to možné. 

A já se na to musím dívat, přihlížet. 

A když mu říkám, prosím - nech už toho, nenech si to líbit, nenech si to dělat - neslyší mě. 

A potom chce, abych se pokaždé startovala na vlnu toho, že se dokážeme vášnivě milovat. Spojit se. Propojit se. 

Ale ono to nejde. Nejde to tak, jak on si myslí. Holky to mají jinak. Mozek jim jede, šrotoje a hodně si pamatuje. 

Nechal mi lísteček, který jsem doma 5x ohnula a držela hodinu při usínání v ruce. 

Ale nevěřím mu. Po třech letech - po těch zkušenostech - za zapadnutí do stejných kolejí - jde mu vůbec věřit?

Kdyby mi to bylo všechno jedno, kdyby mi bylo jedno, jak se k němu chovají - žila bych si krásně. 

Mohla bych bydlet v domě, nechat ho platit, nechat ho zařizovat a já se jen vyvalit na verandě a užívat si. 

Ale přes některý hodnoty vlak nejede. Jak to, že já to vidím, mluvím s ním, kejvá mi a pak je to jinak? Jak to, že tam je větší síla než ta, když se spojíme a prožijeme spolu orgasmus?

Nechápu to. 

žádné komentáře | přidat komentář

Prstýnky

4. leden 2017 | 22.08 | rubrika: Ona

 Heslo: Prstýnky

žádné komentáře | přidat komentář

Pátek

10. prosinec 2016 | 19.46 | rubrika: Ona

 Boty mi byly velké, takže netlačily. 

Těšila jsem se na cestu autem, že si poslechneme rádio. 

Nestresoval tím, abychom vyjeli o tři hodiny dříve. 

Jen před Nuselákem podotkl, no já nevím, abychom nestáli , nebyly fornty, u druhých semaforů se uklidnil a projeli jsme v pohodě. 

Před Žofínem - budeme tu snad první. Nejsme tu brzy? V duchu jsem se smála. 

Vešli jsme. Majestátní budova. Schody, lustry, strop. Nádhera. Líbilo se mi tam. 

Necítila jsem se v botech, ale jsem tam s ním. Byla jsem tam ráda a byla jsem tam šťastná. Bavilo mě to. Moc. 

Borhyová. Tragédka. Měla by moderovat třídní besídky. 

Jandová byla dobrá. Malování do písku taky super. 

Přednáška dole, parádní, škoda, že jsme přišli pozdě. Pán byl hrozně sympatický a bylo vidět, že tím žije. To se mi líbí. 

Malinový sorbet. I na košili?

Quenne - bomba. Dokonce jsme myslím, i minutu tančili. Zpíval jsi mi. Vzrušovalo mě to. Ziskli jsme se. Bylo mi hrozně moc dobře. 

(Jakou, že pozici máš v podniku, žes mě nemohl líbat???.o))

Vždyť Tě tam nikdo nezná!!!!.-o)))

.-o)))

McD - polibek. 

Doma usnutí jak z filmu.o))

žádné komentáře | přidat komentář

Jistota

31. říjen 2016 | 14.57 | rubrika: Ona

 Žádnou jistotu nemám. 

Nebo vlastně mám. Po víkendu. Tu, že když tu budu lézt po 4, je to jen a jen na mně, protože vy budete dlabat dýně. 

Zvláštní. Jak by to asi měly ostatní ženský, být na všechno úplně sama?

Aha....Možná by líp zvládaly, že je dneska pondělí a že už tu je prostor zase pro nás. 

Že co bylo, to bylo, protože to muselo být a teď, usměj se a buď připravená...

Funguje to takhle?

žádné komentáře | přidat komentář