Článek Jak to vidíš?
Komentáře k článku: Jak to vidíš?
winston: Víte, já se dostala někam, odkud nebylo východisko. Unavila jsem se a zahltila sama sebe něčím, co nebylo dobrý. Ani pro mě, ani pro něj. Když nad tím zpětně přemýšlím, já byla hrozná. Neuměla jsem si nic užít. Nebyla jsem to já. Ano, prosila jsem ho, pomoz mi, ale on to asi nechtěl, nevěděl jak nebo neuměl.
Chyba je u mě. Opravdu. To, co jsem měla ráda jsem přestala dělat. Nebyla jsem ženská, neusmívala jsem se a pohltilo mě nějaký zlo, nedobro, hnusno.
Jak je to možný?
Ale víte co? Já myslela, že ON je ten, kdo mě vytáhne. Kdo mě v tom nenechá. A jemu došla síla, energie. A opustil mě, protože potřeboval sílu pro sebe a pro děti.
Já mu tak věřila, já jsem se mu svěřila.
A teď jsem tu. Smutná. Hodně smutná. O by mě v tom nenechal. Ale já dala srdce jinému.
dobryden: Jak vám je? Jak to zvládáte? Žijete?
Myslím, že vztah je o tom, že si lidi pomáhají. Ne, že utíkají. Neznám podrobnosti, ale myslím, že od něj to nebyl první útěk. A asi ani poslední. A myslím, že jeho zapomínání je lepší než to vaše. Že už je u jiné ženy, které poskytuje to, co vám. A ani ho nenapadne, že něco bylo jen vaše. Pro vás a pro něj. Z mého pohledu je to chudák. A nejde o to, jak píšete, že se chtěl zachránit pro děti. On prostě ví, že chce žít. A ne s někým, kdo je mu na obtíž a komu neumí/nechce pomoct. Řekl bych taková lidská-morální troska. Snad mě nebudete hubovat. Je to jen můj názor.