Napsal jsem kdysi scénáře...

... co by s námi mohlo být...

Pohybujeme se podle nich?

Snažím se ji ... nechat dýchat...

Ale je to těžký, nic moc nevědět...

Měla by si to prožít sama?

Jak se cítí?

Chtěl bych jí ... podat ruku... (nechala by mě?)

Uvažoval jsem dneska ... o zlomech v mym životě... cítí se podobně?
Od blbostí, jako že člověk někam jede a to samo rozděluje život na ten před cestou a ten po cestě...
A některý takový zlomy

Poprvé jsi o tom věděla předem... že přijedu ráno...

A i když jsi mi pak ráno psala, abych nejezdil, že to bude trochu jinak, cítil jsem, že vlastně i tak chceš, abych přijel... a já jsem přijet chtěl...

Do školky v 7:10 ...

"Tudy chodí všechny maminky!"

Povídání v autě...

Přejeli jsme kolem paneláku do jiný ulice... (cukalo to moc? :o))

...

"Tak

"Pojď, dneska Tě někam vezmu," a řekla, abych si nastoupil.

Popojeli jsme... do dětství...

Tady jsme bydleli...

tady svépomocí stavěli paneláky, ale protože se přidali pozdě, nezbyla na ně garáž...

tady byl les a tak...

tady bydlí brácha...

tady pak byly hromady písku...

(městečko dostávalo další dimenzi)

tady naši začali

Vždycky se to ve mně pere... paní Hřívová říká nejezdi a já chci... Teď jsem ji poslechl... (blb!) ... (nechci žádný překvapení a nechci Tě vidět na 5 minut) ... a nejel.

Na silnici něco opravovali... vyjel jsem brzo, ale zoufale pomalu jsem se posunoval... 20 sekund za 20 minut... nechci, aby čekala, to nechci...Dojel jsem za pět minut celá... přijela za chvilku...

Slušelo jí to...

Můžu Tě víc ukecávat?

Nechci vědět, co jsem ztratil... až to ztratím...

Protože bych věděl to samý, co vím dneska...

Já vím teď, co pro mě znamenáš...

 ...

Chci s Tebou být, ale nemohu Tě ukecávat.

(balancuji)