Winston | Procházka po dětství

"Pojď, dneska Tě někam vezmu," a řekla, abych si nastoupil.

Popojeli jsme... do dětství...

Tady jsme bydleli...

tady svépomocí stavěli paneláky, ale protože se přidali pozdě, nezbyla na ně garáž...

tady byl les a tak...

tady bydlí brácha...

tady pak byly hromady písku...

(městečko dostávalo další dimenzi)

tady naši začali stavět dům...

a ten dům je dozadu...

a vevnitř je jinej než bylo v plánech...

a měla jsem v hale klavír...

(všechno dostávalo barvy)

a výzdobu dělá vždycky maminka...

a tady na kopeček nám táta nalil vodu a ono to pak umrzlo...

a na hřišti byly namalovaný čáry na sporty...

a odešla jsem ráno a přišla domů večer...

(všechno dostávalo emoce, city...)

pořád se tam něco dělo...

v zimě bruslilo, v létě jednou baseball...

tady od hřiště jsem Ti v létě telefonovala...

"Vidíš, jak poskakuju?" zeptala se, "Vezmeš mě taky někam takhle?"

"Vezmu..."

Líbali jsme se...

Tady mi táta říkal, jet na dvojku a brzdit motorem...

Pak jsme se zase líbali...
chvilku jsem byl...
cvak a byli jsme jen my dva v celém vesmíru...
cítil jsem...
zase jako bychom byli v jednom těle
oba dva...

Děkuju Ti za procházku...

(a úžasný tajemství v Bebe!)