Uz jsi tam??

Ano...

Jakou máš řadu?

Nevím, někam jsem si sedl?

Je tam někdo?

Jo...

Kdo?

Nevím, je tu tma...Asi lidi...o))

Jsem tam za pet minut...a nevim, kam si mam sednout....vejdu a pipnu Ti..a u koho se rozsviti mobil..budes Ty???.o))

Chytrá, chytrá.....

Vešla jsem a zatajil se mi dech....Slyšela jsem, jak Tom Hanks

Vzala jsem za kliku.....

Tma....jen dole, na podiu...svetlo a ON...

Sla jsem do vzdalenejsiho rohu.....a slysela jsem....

"Tak Vas tu vitam, dámy a panove a Marti....

Dnes budu přednášet o bezpečnosti a dosvědčím Vam, že kdyby letuška panicky vybehla od kapitana a zacala kricet, jestli tu je nekdo, kdo s tim pristane, budu to prave JA......

Shadows

Říká, až spolu budeme ležet v posteli a budeme si povídat...

Pojedeme ... ne, poletíme spolu do Londýna a vezmeme všechny děti - Ne, já chci jet lodí! - To by se líbilo V. ...

Plánujeme, protože chceme, aby se to stalo?

Nebo jen používáme budoucí čas na představy, který máme teď a právě jen v tomhle jedinym okamžiku?

Když si řekneme datum, kdy to ukončíme, vydržíme to?

A nehledal bych pak celej zbytek života...

... nějakou

... kopii

Tebe?

 Uz nevnimam cas.... je to jako jedna nekonecna party.....

mejdan mel skoncit pred dvema tydny.....protahl se.... na jak dlouho? Do Vidne a kousek? 

Co je malicko? 

Co je kousek?

Co je nepatrne?

Co je min nez nepatrne mnozstvi?

1myska

2myska

3myska

Orgasmus

Pouzivame slova jako.... jemne..... nikdy.....

Jaký to pro něj je, každé ráno mi nahrát to, co má v hlavě? na co myslí, co dělal, co by chtěl dělat....

Jede výtahem dolů a těší se?....

Sedne za volant, zapne světla, připoutá se a sahá po diktafonu....?

"Ahoj M....tak jsem s Tebou...slyšíš mě?...O čem Ti mám vyprávět? co bys chtěla slyšet?..."

Zdají se mu teď maličkosti důležitý? Kouká a pozoruje víc

Probudila jsem se.....

Ale nevidela jsem...Kde to jsem?...

Začala jsem mít strach...Rukama jsem začala šmátrat a dotýkat se věcí...Bylo chladno..

Stůl...židle...postel.....uzamčený pokoj?

Rámus...

Kdo je tam? Kdo jsi? co tam děláš? vidíš?

Ahoj...

Ahoj F.

Jak víš, že jsem to já?

Mám Tě hodiny naposlouchanýho...Poznám Tvůj hlas..

Aha...no...co

Každý ráno si říkám, jestli to skončí...Podvědomě čekám, že to skončí M. Protože jí nabourávám život... protože není normální si celý dny psát, telefonovat, smskovat... protože na to musí někde brát... energii, čas... která někde bude chybět... a ona má určitě úžasnýho partnera, syna... je šťastná... podvědomě čekám, že ona bude ta rozumná, protože já teď rozumnej bejt nedokážu.

(Co by bylo potom?)

Na chatu jsem potkal hodně lidí, s někým to byl třeba záblesk takovýho souznění, ale bylo to jednou, třeba hodinu, a pak už nikdy... možná se mi to vlastně jen zdálo? Nevyrobil jsem si to já sám? ... a pak už není důvod si dál povídat... rozloučení bez ahoj... odendání se z "přátel" ... čím to je? Jsou to náhody? Ale může záblesk trvat tejdny?

Vůbec nevím, co prožívá M. doma... chrání si "osobní data" ... Jen někdy mězi řečí trošku něco vyplave... Ničí ji to? Trápí se? Není to na ní znát? Trápí mě to... že to nevím, nebo že by ... žila v konfliktu. Je to ode mě nefér (tohle slovo používá ona na to, co se děje, co dělá). Já sám se dostávám do konfliktu, život v noci a přes den a pak život odpoledne a večer. Zatím se to projevuje tím, že mám doma (odpoledne a večer) pořád dobrou náladu, furt se usmívám... blbnu jak puberťák... Jak to ale má ona? Taky jsem začal dělat věci tak, jak si myslím, že jsou (podle mě) správně - půjdu na vystoupení dětí, i když K. nehledá, jak by tam mohla jít taky a bude naštvaná sedět doma... nemůžu to ale Malý sluníčkový udělat, nebejt tam a nezatleskat jí. A zkusím zase rozjet kapelu, protože to dává smysl, protože toho ze mě musí spousta ven, protože tak můžu bejt ... můžu lítat. Dělám věci podle sebe a odstraňuju část konfliktu v mym životě... ale novej konflikt si do života vnáším rychlostí světla...

Protože ... M. mě pohltila. Umí najít to podstatný v tom, co si říkáme, píšeme... nějak to samý, co je podstatný pro mě. Pamatuje si věci, který pro mě byly důležitý, ale kterých si třeba spousta lidí nikdy nevšimla, někdy možná ani já. Pozná něco ze změny v mym hlase... ani já o tom třeba nevím... Jak je to možný? Je to jen iluze? Může se někdo znát po netu? Přes pouhý psaní? A po telefonu? Rozum říká, že ne. Ale pak je tady sešup po skluzavce směrem nahoru včera odpoledne. Smsky, volání a zase smsky. Až na Měsíc a dál. Na konec vesmíru, kolem nejvzdálenější Galaxie, kterou nikdy ze Země neuvidíme, kolem opery v Sydney a zase do Česka.

Nemá se to.

Musí se to.

Nespím, abych stihnul aspoň kousek toho, co chci vidět za filmy a přečíst... abysme si o tom mohli s M. dál povídat... máme toho na několik let, kdybysme jen seděli a povídali si... aspoň základy, abysme si řekli.

...

...

...

Uz se mi zdá, že jsem spolu furt.....

V noci jsem mazala 197 sms za den....

Na to, ze nerad smskuje.....tak jsem vsechny nenapsala ja...o)

Zase jsem si asi nic nerekli....mluvili jsme o vsem moznem a vynechali asi tam dve miliardy veci...mozna hodne skaceme....a nerekneme si k jedny veci vsechno.....

vecer....ja jsem mela chut podivat se na fcb.....ne, na nej....na

....

Ani nevim, kde jsem skoncila...Motaji se mi myslenky...

kdyz jsem ted uspavala V. rikala jsem si: skoncim to...

a pak jsem si hned vzpomnela, jak mi pise, ze udelal blbinu a ukryl mi na tajny misto....darek.a jak jsem tam ten den jela a bala se, abych dojela, aby me tam auto dovezlo....Bylo to bezvadny, uzila jsem si to dopoledne a u Sazavy otevrela krabicku...o)vlastne

...

Já to vlastně píši jen kvuli tomu, abych si ujasnila a dokoncila myslenky, které moje hlava nezvladá. Premyslim o necem, ale nedovedu to dokonce...Mozna to neumim nazvat, mozna to nema reseni a mozna na to prijdu prave tady..kdyz si to sama po sobe jednou prectu...

..pri registraci milion otazek, kdo jsem, odkud, proc, aby me nekdo nasel, ale ja to pisi prave proto, abych byla

Pamatuju si, jak jsem kdysi někde četl nebo viděl, jak dali myším nějaký elektrody do mozku, do nějakýho jako centra libých pocitů, nebo kam... a jak je nechali mačkat knoflík, kterej aktivoval signál... a myši ho mačkaly, až zapomněly jíst, pít...

Zkoušeli to i s lidma a u nich to fungovalo myslím podobně... až jim to vzali, aby se jim něco nestalo.

A není vlastně psaní si s M. takový mačkání knoflíku? Já ho mačkám pro ni, ona pro mě?

Stačí mít:

- Saturn V;

- loď Apollo;

- LLM.

A pak je člověk za dva tři dny na Měsíci!

Přišel jsem domů. Sám doma! To je něco! To se mi nestává...

Rychle jsem se zul, převlíknul, rozestlal v ložnici a připravil T. postýlku... a vzal kytaru... ale zavolal jsem, že už jsem doma... doufal jsem, že K. s T. nebudou od babičky spěchat...

Začal jsem hrát... v kuchyni... tam je dobrá akustika... podupával jsem si, poskakoval... (Tonight, I'm a rock'n'roll star!) ... za chvilku proběhla obývákem K. Ani ke mně nepřišla. Dát mi pusu, říct mi ahoj... až po chvíli... já zatím hrál dál, přišlo mi škoda to nedohrát... K. byla kdysi jedna z prvních, kdo tuhle písničku slyšel a prej se jí líbila...

Vešla do kuchyně a s T. v ruce začala nemotorně napouštět varnou konvici vodou (nepočkalo by to 2 minuty?).

Až pak se otočila: "Ty to máš fakt asi jinak!" Vypadala naštvaně.

Jasně. Měl jsem přijít domů, připravit všechno pro T. na večeři, ideálně pro něj mít napuštěnou vanu a tak... jenže já si potřeboval zahrát...

"Ahoj," řekl jsem a dal jí pusu. A pozdravil jsem se s T.

Konečně taky řekla ahoj.

T. se smál, má rád, když hraju, aspoň si to myslím, od mala mu to vnucuju... a je dobrej posluchač. Nekompromisní. Když do toho nedávám všechno, začne dělat něco jinýho nebo ječet... Pozná to a hned mi to řekne. To umí málokdo.

Kdysi jsem chodil chatovat. Jen tak. Kecat s lidma. Přijít na nový myšlenky. Provětrat hlavu. A napsal jsem písničku o dvou životech. O jednom na netu, o druhym reálnym. A když mě to už nebavilo, tak jsem přestal a v pohodě žil dál.

S facebookem a twitterem to dostalo novou dimenzi... ne pro mě, se mnou to nic moc nedělá... jen jsem si to zkusil...

Ale úplně novou dimenzi všechno dostalo teď. Dva životy. Mám dva životy.

Znám někoho, s kým mám toho neuvěřitelně moc společnýho (Může to bejt jen zdání? Jen přání?)

Kdo je mi hrozně blízkej (Jde to? Když se reálně neznáme?)

Pro koho bych i něco (reálnýho) udělal (Pomohl.)

Na koho myslim (S kým si volám, píšu, smskuju - a zoufale čekám na další reakci)

Pořád.

A není to moje žena.

A doma vidím všechny chyby (Jsou tam reálně, nebo je teď hledám?)

A je těžký srovnávat... nebo spíš nesrovnávat.

Snažím se nesoudit. Ale neporovnávat neumím.

Jaký by to bylo s M.?

Rozcuckovalo by mě to na kousky?

Byl bych šťastnej?

Byla by ona šťastná?

Převážil by rozdupanej porcelán nad tím, co bych najednou prožíval?

(A nebyli bysme třeba za 9 let na tom zase stejně?)

Já jsem hroznej ... podvodník. Nebezpečnej.

Zrovna jsem bral T. z přebalováku, že ho dám do spacáku, a ...
- "Něco Ti dělá telefon!" říká K.
Vyběhl jsem k němu a smska a neznámý číslo...
- "Á, to mě prozvání mamka, jí pak musím zavolat," a smazal jsem z displeje, co že to bylo za akci.
- "To ho takhle necháš?" a K. ukazovala na T., kterej ležel odhozenej na gauči.
- "Aha," sakra, jsem mimo, hlavně klid... Dopnul jsem spacák a že jdu...
- "Ještě dudlík, přece!"
- "A jo. Musíš mi pak připomenout tu mamku, jo? Abych na to nezapomněl jí zavolat..." Vzal jsem náhradní dudlík, Tom si vzal ten hlavní a šli jsme. K. na mě nevěřícně koukala.

Bylo to nejdelší uspávání, i když trvalo jen 10 minut. T. byl vyřízenej (byl u babičky, to bych taky nedal :o))

Takže:
a) Proč mě prozváněla mamka? Co by mi mohla chtít?
b) Co když si K. všimla, že to byla smska a ne prozvánění? Co řeknu? Kdo mi to psal? Na neznámý číslo se už vymluvit nemůžu, protože to bych řekl rovnou a nevymejšlel si přece mamku.

Trochu mě asi chrání to, že když jsem byl 2 tejdny v Londýně studovat anglinu, v roce 2008, sednul jsem si jednou do double-deckeru a psal smsku a vedle si sedla holka a já kouknul.. nejdřív na prsa, ale pak i na mobil a ona ho měla česky! Tak jsem si řekl, že to ne, že ho budu mít anglicky, nikdo nemusí vědět, odkud jsem, tak jsem ho tehdy přepnul a zůstal tak do dneška. K. s tím neumí, ani v podstatě neví, jak zavěsit... takže by asi ani smsku nevyštrachala... Na druhou stranu je to agentka...

Vylezl jsem z ložnice a jako by se na to zapomnělo...

Pak mě prozvonila mamka. Típnul jsem to s úsměvem a volal jí zpátky. Fakt mi něco chtěla říct.

Uf.

UFF!

Jsem v prdeli.

Nahrával jsem po cestě do práce blbosti, který jsem pak poslal A. Přes úschovnu. Bylo toho přes 20 minut, co mě napadalo. Jak jsem se včera večer doma smál, když jsem koukal na Woodyho Allena Spáče, jak nevím, jak se jmenujou vesnice, přes který jezdím... je to jako komunikace s Marsem... zavoláte na Mars "Ahoj, jak se vede?" a za půl hodiny si to tam poslechnou a odpovědí: "Dobrý, voláš úplně v perfektní dobu, zrovna mám čas, potřebuju Ti toho hrozně moc říct. Můžu?" A za hodinu si to poslechnete vy...

Neměl bych si s ní psát. S M.

Vidím mamku, jak by mi řekla, jsi ženatej chlap, máš dítě!

Ale já neumím přestat.

Neumím přestat si s ní smskovat, i když smskování nesnáším a nikdy jsem si tak moc nepsal...

V podstatě od rána teď koukám na telefon a na maila, jestli se ozve...

Mám výčitky, že jí nabourávám její život. Je zadaná, má dítě, který miluje...

Procházím si scénáře, jak blbec... co by mohlo jak být... postižení z práce, kde s variantama a možným vývojem pracuju...

Jak věci můžou dopadnout...

Co všechno se může rozbít...

Je toho čím dál tím víc, co se dá rozbít...

Dá se ale taky něco získat?

A taky čím dál tím víc, nebo čím dál tím míň?

Nejsem už na blbnutí starej?

Neměl bych mít rozum?

Přece nemůže někdo šílet, cítit pocit zamilovanosti jen z toho, že si s někým píše, s kým si rozumí?

No dobře, i si voláme... když má A. syna na angličtině a čeká na něj a já jedu z práce...

Říká, že chce slyšet můj hlas

Proto mi poslala diktafon...

Co se děje v orgasmatronu?

Moc ničemu nepomáhá, jak je doma nervózní atmosféra. Mám se dobře, nebo ne? Jsem schopnej to v tomhle stavu rozlišit?

Umím poznat, co vlastně chci?

Občas mi jde poznat, že chci něco k jídlu... včera jsem si v Tesku koupil jogurtový mlíko, protože jsem cítil, že ho potřebuju...

Umím to ale i ve svym životě?

Začal jsem dělat věci tak, jak si myslím, že jsou správný. Jo, není to tak, jak si představuje K. (= moje žena), ale když se s ní o tom nedá diskutovat a vede to jen k naštvání, mám žít v rozporu s tím, že to dělám podle ní a bude doma klid, ale já si budu hryzat nehty, že to není správně? Že je tím narušená rovnováha vesmíru?

Mají se ale brát ohledy na okolí? Aby člověk nikomu neublížil?

A co když si těma ohledama ublíží člověk sám? Vnitřní zranění, který není vidět...

Čert ví, kolik zraněných lidí chodí kolem mě... nejsou proto lidi tak často nemocný, že mají tyhle rány a nikdo je neléčí, nikdo je nevidí?

Do kdy vydržím čekat a nenapsat M. smsku nebo cokoliv?