..o několik dní později

 Prožívám velkou bolest...

Prožívám ji sama, uvnitř sebe a neumím si s ní poradit. 

je několik miliónů otázek na které se ptám a nedostávám odpověď. Vždycky mi říkal, ptát se je dobrý, je to potřebný k životu, člověk ví, že žije a že se dozvídá. 

Já se nedozvídám a otázky mě mordují, ničí a utápějí. 

Mým problémem je hlava. Už před několika měsící, kdy jsem ležela v posteli a plakala jsem, chtělo se mi zvracet a pak jsem musela jít na čerstvý vzduch jsem věděla, že se mnou není něco v pořádku. Možná jsem nafukovala věci, které nebyly potřeba, možná jsem přehrávala a házela míč stále do problémů, ale nemohla jsem si pomoct. Neuměla jsem to kočírovat. Neuměla jsem se ovládát a já se potápěla. 

Říkala jsem mu to. Není to rozmar, není útok je to žádost o záchytné lano. Prosím, udělej něco, prosím, pomoz mi, prosím, potřebuji Tě, prosím teď musím být na řadě já, protože jinak se utopím. 

Řekl mi, že se to vyčerpalo a že je konec. 

Od té doby jsem pod vodou a nedýchám. 

Člověk, který pro mě byl vším mě v tom nechal. Možná to neviděl, co se se mnou děje, možná mi nechtěl pomoct, možná chtěl utéct od toho, aby něco řešil, možná se prostě jen chtěl zachránit. Pro sebe, pro své děti, pro čas, který teď má. 

A já mám otázky. 

Je šťastnější? Usmívá se? Vodí se za ruce? Dotýká se? Poskakuje? Ví, jak mi tu je a je mu to jedno? 

Člověk, pro kterého jsem byla liška. 

Nechává mě tu topit. Odpojuje mě, protože se mnou nechce nic mít. Opatruj se, je jediné, co pro mě může udělat. 

Napsal mi- Neumím s Tebou být. Co to znamená? Po čtyřech letech? Neumím zařídit, abychom spolu byli? Neumím si poradit s tím, abys byla šťastná? Neumím Tě vzít za ruku a zašeptat, že všechno bude dobré? Neumím Tě políbit tak, abych věděla, že to tak bude a já se mohu opřít? Neumí dát šanci vztahu, kdy oba pro to musí něco udělat? 

Já se chtěla sestěhovat a mít dítě. Já chtěla dělat ty nejlepší věčeře, i když mi říkal, že je nechce a nepotřebuje. Já se chtěla těšit na klíč v zámku a čaj u zpráv. 

Ale já hlavně potřebovala pocit bezpečí, pocit beze strachu a pocit pohlazení, když spím. Jenže to nešlo, protože jsi vždycky usnul první z toho, jak jsi toho měl tolik. Proč jsi se ke mně nechoval jako k ženě? Nelaskal mě, nenadháněl mi, nedokazoval mi, že jsem jediná? Zatím co já jsem neustále opakovala, jak jsem na Tebe pyšná, jak Ti to sluší v přednáškových kalhotách, hladila jsem Tě ve vlasech a i na tý dovolený, jsem Ti řekla, kolik práce jsi udělal a jak jste skvělí. 

Proč jsi pro mě neměl jedno dobrý slovo? Proč jsi mi nedal víc najevo - jaká jsem? Nechtěls? Neuměl?

A když jsem Ti chtěla pomoct, vlastně jsem šla proti "nám". A teď se nevěří v my. Protože není síla, protože není odvaha a protože my jsme prý každý jiný. Ale zachovat si tu odlišnost a dát tomu druhýmu nakouknout, čichnout, to je ten vztah. Znát toho druhého a vědět, že se mu dá věřit, že má hodnoty, za který stojí rozbít ten mrak, který se někdy ukáže. 

Cítím se ponížená. Ať udělám cokoliv je to bez odezvy. Nechce se mnou nic mít a já i kdybych udělala cokoliv, obrátí se to proti mně. 

Třeba je v tom nový vztah. Třeba je v tom vymazaná paměť. Třeba jsou v tom slova, že nechce koukat zpátky. Ale kolikrát se dá zažít a najít člověk, který by byl opravdový?

....Utopím se.. jak to, že mi nepomůže?