Před týdnem

 Před týdnem mi řekl do telefonu, že tam někoho má...Náhodnou....

......

Byla to pro mě taková ta neskutečná láska. Velká...životní..

Když se rozhodl, nevěděla jsem o tom. Psal mi, byl mi na blízku a říkal, že mě nechce ukecávat. Já neviděla, neslyšela a celým svým nitrem jsem chtěla být s ním. 

Rozhodla jsem se a po 11 letech jsem si promluvila a ukončila vztah. bylo to hrozně těžký a až teď vím, jak se O. cítil. Zhroutil se mu svět. Byl sám, beze mě, bez V. 

A já? Jen se těšila na F. Na jeho ruce, na jeho polibky, na jeho slova. Žila jsem jím. Naplno. 

Dělala jsem pro něj maximum. Chtěla jsem zařídit byt. Měl děti? Udělali jsme pro ně soutěž. Ze začátku všechno krásný. Poznávali jsme se, byli pro sebe stvořeni. 

Vnímal to stejně? Byla jsem jeho opravdickou? Říkal mi to. Psal. Chovali jsme se jako náctiletí. Vzkazy. Maličkosti. Překvapení. |dýchali jsme jeden pro druhého. 

Říkal mi, že to bude na věky. Že si dáme smlouvu na prvních pět let a pak to prodloužíme. Že se v sedmdesáti vezmeme. Že není možný, že jsme se potkali. 

Žili jsme. Byli jsme nabití něčím neskutečným. Sex byl neskutečný. Prožívali jsme to. Každý dotyk, každý orgasmus. Chtěli jsme furt, dál. 

Zvykali jsme si na sebe..Poznávali jsme se. Psal mi, i že mě bere takovou, jaká jsem a že jsem tady a on tam....že...že....

Postupem času...chtěla jsem, aby žil jako já...Aby dostával vše, co si zaslouží a ne jen z mojí strany. Chtěla jsem pro něj to nejlepší...Já za něj furt dýchala. Milovala...

Staral se o mně jiným způsobem než když dva spolu žijí, ale on to tak nevnímal. Prý- jezdil ke mně jako na návštěvu. Já když jsem k němu jela, tak jsem jela za ním. Kdyby to bylo do lesa, na Antarktidu, kamkoliv, bylo mi to jedno.....

Začali nesrovnalosti a mně se najednou nežilo dobře..Říkala jsem mu to. Některé věci se nedaly změnit, ale daly se alespoň někdy....upravit. Kvůli mně. 

Přestal mi říkat, jak mi to sluší. Přestal mě hladit...Přestal dělat věci, kdy se ženská cítí jako ženská. 

Začal koloběh chvil, kdy mi nebylo dobře. kdy jsem plakala...kdy jsem nevěděla kudy kam. 

Pokaždé jsem se zvedla a pokaždé jsem věděla, že on je "láska"

Byly chvíle, kdy...kdy jsem se chovala tak, že se za to stydím. Dohnána...Vyčerpána. Unavena...Tím, že jsem řekla- práskni do stolu, jsem říkala, vem mě do náruče, zašeptej mi, že to zvládneme, pohlaď mě, polib mě.....

Neslyšel mě...

Až se postupně odcizil. Mluvil se mnou, říkal mi to a chtěl změnu jen u mě. A byl čím dál tím dál. 

Já mohla být na konci vesmíru  a přesto nepřestala milovat. Zvláštní tenhle cit. Zvláštní- vždyť ta opravdovost je i o tom, že se lidé podrží. Ne opustí. Podrží. 

Hodnoty, kdy všechno přestane existovat a je jeden pro druhého- když jde do tuhýho....je to nejdůležitější, co dva lidi mají.

Dva lidi, kteří se nepodvedou, kteří se respektují, kteří se znají, kteří prožívali orgasmy tak jako my...

A jemu na tom vůbec nezáleží. On to dokáže opustit. On si dokáže najít další. On si dokáže vymazat paměť. On tohle všechno dokáže prožívat znovu a znovu pokaždé s někým jiným. Jak je tohle možné? 

Neumím se přes to přenést. 

Vsadit vše na člověka- na životní lásku, která to tak nemá...

Na poslední procházce mi říkal- proč to nejde. Na poslední procházce mi říkal- jak já jsem hrozná- krutá. 

Na poslední procházce neřekl ani jedno slovo, kde by řekl- bylo to skvělý. Byly tam chvíle, kdy jsem byl šťastný. Když jsem byl ve vesmíru. Neviděl na našem vztahu nic...Nic kvůli čemu jsme podnikli naše rozchody. Jak je to možné? 

Cestování....Jen negativa. Všechno špatně. Já v našem vztahu všechno zbořila. Berlín byl hrozný. Neumíme spolu cestovat. Nejde nám to. 

Sněžka, Víděň, výstavy....Vrbičany, kavárny...Jako by neexistovalo- nebylo. 

Jak je možný, že je tak cizí, odměřený, že mě tak nenávidí, když poslední slova byla- mám Tě moc rád, víš to?

Ani si nepamatuji, kdy mi sám od sebe řekl - Miluji Tě. Přijde mi to jako nikdy. Ani v dobách, kdy....kdy nebyl obláček. 

Nesmím se zničit. Abych měl sílu na život, na sebe a hlavně pro svoje děti. 

A když jsem mu to říkala já, prosila, ať mi pomůže...že mám taky dítě....Pokračovalo to. 

Není to v tom, že jsme se nesestěhovali. Nikdy. To je jen zástěrka pro teď. 

Protože bojovat pro lásku, protože bojovat pro člověka, protože bojovat pro minulost i budoucnost je hrozně! HROZNĚ těžký. 

Na světě je hodně lidí, kteří prožívají věci různě. Ale myslet si, že to někdo má stejně, podobně a najednou vědět, že nebojuje a přitom bychom měli všechno- 

protože jsme se poučili- je zvláštní. 

Bála jsem se. jakýkoliv změny jsem se bála. Ale tu největší na začátku jsem udělala. Udělali jsme ji oba. 

A to, co následovalo, i kdyby to trvalo roky - je úplně jedno, protože jsme měli všechno, i když s přeháňkami. 

Nikdy jsi nevěděla, nevnímal - jak moc se bojím. bral jsi mě tak silnou, která všechno zvládne a já se schovávala do Tvých dlaní, protože jsem se tak bála- všeho!

A když to bylo nejvíc- nejhůř- nejbolestivější - u Tebe se to vyčerpalo. 

A mně stačila jen pomocná ruka. Gesto(jak ty jsi říkaval)

A Tys to neviděl. Nebo to nevidíš. 

Nebo spíš vidíš....Ale s jinou slečnou....

Tak...ať mu to vyjde. Přeji mu to z celého srdce.