Sedl jsem si do sálu... za chvilku bych měl přednnášet.

Evidentně to má skluz...

Smska... Kde jsem?

Pak další, mapa areálu

Je tady!

Věděl jsem, že přijede...

Má s sebou V., není sama... i tak přijela...

Uvidíme se?

Chce se mi vyběhnout ven... ale všichni na mě koukají... pan inženýr nám sem přijel něco říct... slyším to asi třikrát... jako bych byl hlavní hvězda... ale já potřebuju VEN!

Vidět JI!

Další prezentace, co má skluz...

Číšník přinesl kávy a vody...

SMS: Skvělý Tě slyšet! Vážně!

 Tohle uz nezaziji...

Mysli si to?

Vi to?

Chce to?

Chci ji!

Navigace mě vedla ještě dál...

Billa. Zastavím tady. Prodejna novin? Kam kam kam?

Na chvilku jsem se podíval nahoru... moc pater... rychle jsem sklopil oči.

Klid.

Koupit parkovací lístek, je tady značka s hodinama...

Co když ji uvidím? Co když poznám podle fotek V. a ... co bych v takový situaci dělal? Neozvat se by bylo nefér, ozvat se by bylo... "ne překvapení," říkala.

Desetikoruna, lístek, zpátky k autu...

Klid.

Kam kam kam?

Nekoukat nahoru (vydržel jsem to)

Zeleno... jdu malým parčíkem, za zídkou hroby... pejskařky... děti choděj do školy... asi i do školky...

Nekoukat na nikoho!

Klid.

Kde jsou ve městě skrýše, kam se dá něco schovat, jak něco předat?

...

Na botách posekaná tráva, mokrý špičky...

Píšu smsku... jdu zpátky k Bille...

Přišla mi jedna od ní...

Sedám do auta a odesílám tu svoji... s návodem, kde je to schovaný...

Smska: "Ty jsi tady?"

Seděl jsem... nejspíš mohla vykouknout a viděla by mě...

Telefon

Mám to zvednout? Proč se ptá, jestli jsem tady? Co když udělá něco...

Nastartoval jsem. Hrozně dlouho mi nešlo vycouvat... furt něco jelo... nějaká paní parkovala přímo vedle mě... zajela tam snad v plný rychlosti... další auta...

Já se snad odsud nedostanu...

Klid.

Špatně jsem odbočil na kruháči...

Píplo mi "Mela jsem za Tebou bezet klidne i v pyzamu!"

...

Říká, až spolu budeme ležet v posteli a budeme si povídat...

Pojedeme ... ne, poletíme spolu do Londýna a vezmeme všechny děti - Ne, já chci jet lodí! - To by se líbilo V. ...

Plánujeme, protože chceme, aby se to stalo?

Nebo jen používáme budoucí čas na představy, který máme teď a právě jen v tomhle jedinym okamžiku?

Když si řekneme datum, kdy to ukončíme, vydržíme to?

A nehledal bych pak celej zbytek života...

... nějakou

... kopii

Tebe?

Každý ráno si říkám, jestli to skončí...Podvědomě čekám, že to skončí M. Protože jí nabourávám život... protože není normální si celý dny psát, telefonovat, smskovat... protože na to musí někde brát... energii, čas... která někde bude chybět... a ona má určitě úžasnýho partnera, syna... je šťastná... podvědomě čekám, že ona bude ta rozumná, protože já teď rozumnej bejt nedokážu.

(Co by bylo potom?)

Na chatu jsem potkal hodně lidí, s někým to byl třeba záblesk takovýho souznění, ale bylo to jednou, třeba hodinu, a pak už nikdy... možná se mi to vlastně jen zdálo? Nevyrobil jsem si to já sám? ... a pak už není důvod si dál povídat... rozloučení bez ahoj... odendání se z "přátel" ... čím to je? Jsou to náhody? Ale může záblesk trvat tejdny?

Vůbec nevím, co prožívá M. doma... chrání si "osobní data" ... Jen někdy mězi řečí trošku něco vyplave... Ničí ji to? Trápí se? Není to na ní znát? Trápí mě to... že to nevím, nebo že by ... žila v konfliktu. Je to ode mě nefér (tohle slovo používá ona na to, co se děje, co dělá). Já sám se dostávám do konfliktu, život v noci a přes den a pak život odpoledne a večer. Zatím se to projevuje tím, že mám doma (odpoledne a večer) pořád dobrou náladu, furt se usmívám... blbnu jak puberťák... Jak to ale má ona? Taky jsem začal dělat věci tak, jak si myslím, že jsou (podle mě) správně - půjdu na vystoupení dětí, i když K. nehledá, jak by tam mohla jít taky a bude naštvaná sedět doma... nemůžu to ale Malý sluníčkový udělat, nebejt tam a nezatleskat jí. A zkusím zase rozjet kapelu, protože to dává smysl, protože toho ze mě musí spousta ven, protože tak můžu bejt ... můžu lítat. Dělám věci podle sebe a odstraňuju část konfliktu v mym životě... ale novej konflikt si do života vnáším rychlostí světla...

Protože ... M. mě pohltila. Umí najít to podstatný v tom, co si říkáme, píšeme... nějak to samý, co je podstatný pro mě. Pamatuje si věci, který pro mě byly důležitý, ale kterých si třeba spousta lidí nikdy nevšimla, někdy možná ani já. Pozná něco ze změny v mym hlase... ani já o tom třeba nevím... Jak je to možný? Je to jen iluze? Může se někdo znát po netu? Přes pouhý psaní? A po telefonu? Rozum říká, že ne. Ale pak je tady sešup po skluzavce směrem nahoru včera odpoledne. Smsky, volání a zase smsky. Až na Měsíc a dál. Na konec vesmíru, kolem nejvzdálenější Galaxie, kterou nikdy ze Země neuvidíme, kolem opery v Sydney a zase do Česka.

Nemá se to.

Musí se to.

Nespím, abych stihnul aspoň kousek toho, co chci vidět za filmy a přečíst... abysme si o tom mohli s M. dál povídat... máme toho na několik let, kdybysme jen seděli a povídali si... aspoň základy, abysme si řekli.

...

...

...

Pamatuju si, jak jsem kdysi někde četl nebo viděl, jak dali myším nějaký elektrody do mozku, do nějakýho jako centra libých pocitů, nebo kam... a jak je nechali mačkat knoflík, kterej aktivoval signál... a myši ho mačkaly, až zapomněly jíst, pít...

Zkoušeli to i s lidma a u nich to fungovalo myslím podobně... až jim to vzali, aby se jim něco nestalo.

A není vlastně psaní si s M. takový mačkání knoflíku? Já ho mačkám pro ni, ona pro mě?

Stačí mít:

- Saturn V;

- loď Apollo;

- LLM.

A pak je člověk za dva tři dny na Měsíci!

Přišel jsem domů. Sám doma! To je něco! To se mi nestává...

Rychle jsem se zul, převlíknul, rozestlal v ložnici a připravil T. postýlku... a vzal kytaru... ale zavolal jsem, že už jsem doma... doufal jsem, že K. s T. nebudou od babičky spěchat...

Začal jsem hrát... v kuchyni... tam je dobrá akustika... podupával jsem si, poskakoval... (Tonight, I'm a rock'n'roll star!) ... za chvilku proběhla obývákem K. Ani ke mně nepřišla. Dát mi pusu, říct mi ahoj... až po chvíli... já zatím hrál dál, přišlo mi škoda to nedohrát... K. byla kdysi jedna z prvních, kdo tuhle písničku slyšel a prej se jí líbila...

Vešla do kuchyně a s T. v ruce začala nemotorně napouštět varnou konvici vodou (nepočkalo by to 2 minuty?).

Až pak se otočila: "Ty to máš fakt asi jinak!" Vypadala naštvaně.

Jasně. Měl jsem přijít domů, připravit všechno pro T. na večeři, ideálně pro něj mít napuštěnou vanu a tak... jenže já si potřeboval zahrát...

"Ahoj," řekl jsem a dal jí pusu. A pozdravil jsem se s T.

Konečně taky řekla ahoj.

T. se smál, má rád, když hraju, aspoň si to myslím, od mala mu to vnucuju... a je dobrej posluchač. Nekompromisní. Když do toho nedávám všechno, začne dělat něco jinýho nebo ječet... Pozná to a hned mi to řekne. To umí málokdo.