Jak to je?

 Vždycky jsem si myslela a byla jsem i vychovávaná, že existuje dobro a zlo. 

Učila jsem se ho rozlišit, učila jsem se každé z nich poznat a z toho vyvstanulo i to, že jakmile někdo něco udělá dobře, zaslouží odměnu (v jakékoliv formě), ale když někdo udělá něco zle, zaslouží trest. 

Učím i tak svého syna. V dnešním světě je to velmi těžké, ale snažím se. Tudíž nechápu, proč to nevnímáš stejně? Proč rozlišuješ mezi tím nebo oním a neřídíš se spíš tím podstatným. Tři roky jsou dlouhá doba na to, abych poznala, jak to celé je. Tři roky je dlouhá doba na to, abych věděla, kde nadsazuješ a kde bereš věci jako samozřejmost. 

Ono, když to funguje, tak proč se snažit, že? Ono, když to funguje, tak prostě přijímáš a bereš. Nepozastavuješ se nad tím, proč to tak.

Jenže ono nejde dloouho žít v něčem, kde pravidla nejsou stanoveny na všechny strany stejně. 

Lidi vnímají, lidi žárlí, lidi nenávidí a lidi jsou různí. Jakmile někde nepřijde trest nebo pochvala, začnou se lidi ptát, proč to tak není. Nejde o to, v jakém prostředí, proč apod. Jde o to, proč se tak nestalo. 

Vede to k jedinému. Tam, kde to funguje, tam to přestane fungovat. Nebude snaha a nebude chuť. 

Je to stejné jako při závodě. Na startovní čáře je 10 lidí. Tři z nich to budou mít v sobě a vyhrajou. Další tři se budou snažit a také dobehnou. Ostatní půjdou volným krokem a budou se posmívat, jaký ty předtím jsou kreténi, že se unavili a snaží se. 

Pak přijde vyhlášení vítězů. Všichni dostanou stejné ceny. První tři, co to mají v sobě si řeknou, jak je to nepsravedlivé. Jak jsou hloupí, jak jsou naivní, jak je to potupný. Ti tři, co se snažili, možná ještě ani nevědí, co se vůbec děje a tak mají radost z malého dárku. A Ti, co sice měli špatné boty, ale věděli, jak to dopadne, Ti šli domů a řikali si, sakra, je to dobrý, pokaždý to dopadne stejně. 

Smutný, že tady tomu nerozumíš. Smutný, že nevidíš, co se děje. Vyvozuješ z toho jen věci, které tak nejsou. Bývalá řikala, nejezdi, nejezdi (věděla, že to bude jen pro Tvůj pocit a v celkové, časové přímce zbytečné). Já jen řikám, kde je snaha, chce to pochvalu...Kde není, chce to trest. 

Nemohu už takhle dál a vlastně ani nechci. kvůli Vojtovi. Vím, že to uvidí ve škole a setká se s tím v životě. ALe nechci, aby to poznal od nejbližších. A Ty mu to předhazuješ každý týden. Jako by Ti na nás ani nezáleželo....Protože my jsme v tom cíli a akceptujeme, že to dopadne vždycky stejně.