Jedno zamyšlení

Období...to dobrý..mám ráda...Úplně cítím, jak to všechno zapadá....Rádi se posloucháme, rádi si vyprávíme, rádi se milujeme...V jakémkoliv pořadí. 

Období...to blbý ...úplně nesnáším...Většinou je to mnou....pochybnosti, to je asi to, co mě užírá. Asi je to věkem. Asi se víc bojím. Paradoxem je, že mám vedle sebe někoho, komu věřím, že by mi pomohl. Se vším. Pamatuješ? Řikala jsem Ti- nepomáhej mi, jsem zvyklá si dělat všechno sama a spolehnout se, tak se udržuji v tom, že musím, že chci a že to dokáži.....Postupem času, pomáháš mi..Ano, přirozené....Jenže mně to bere tu sílu....Začínám se víc bát...Polevuji...A uzavírám se doma....Vidím to na sobě....Co když opravdu v padesáti, šedesáti budu mít mozek na kaši...a...bud mít lístečky a stím, co jsem prožila?  Budeš mi vyprávět? Budeme mít co?

Hrozně moc bych častěji někam jela....Jenže nevím, jestli to zvládnu...Já to nevím, ale důležitý je, že to chci zkusit...

Zkusit s Tebou.....

Prstýnky budou???.o))))))

Posedlost....Tvoje ke mně? 

Možná!

Moje k Tobě? 

Možná!

2 roky. Máme se takhle proč? Že spolu nebyldíme? Že se navštěvujeme? Že se nevidíme každý den? 

A kdyby to bylo jinak, jaký by to bylo?....

A sejít se před pěti lety? deseti?

Odpovídej mi.o))