Winston | O kus dál..

 Mně je furt smutno ...

Mám asi tu smůlu, že žiji v prostředí, kde jsme byli. 

V Bille koukám na lístečky, jestli tam nemám vzkaz, v kaslíku čekám pohled z Bruselu, doma Tě vidím skoro všude. 

Neumím specifikovat, jestli mi chybíš. jde spíš o to, že si říkám , jak je možný, že tu nejsi a nechceš být. Dala jsem Ti maximum, co jsem mohla. Říkals mi- Tohle pro mě nikdy nikdy neudělal. 

Že to, co jsme prožili a to, co jsme měli Ti nechybí. 

Ano, já vím, zažíváš to s nějakou jinou. Ano, vodíš se za ruku, píšeš smsky a možná používáš i slova, která pro mě byla jen naše, ale ona jsou možná učinná a Tvoje pro všechny. 

V tom je to moje zklamání. Já si myslela, že to je vtip, když jsme se byli dívat na letadla a tys mi říkal, jasně, vodím sem každou. Já myslela, že v ZOO ve Vídni - když jsem se ptala......a ono jsme možná byli ve stejném hotelu jako ty předtím. 

Nevěděla jsem o Tobě, že jsi třeba takový. Vůbec by mě to nenapadlo!. Nikdy. Tak jsem Ti věřila, tak jsem byla oddaná a zamilovaná. Já si to myslela i o Tobě. 

Moje procitnutí je úplně pro mě nepochopitelný a překvapivý. 

Když jsem se rozhodovala(já věděla hned, že Tě miluji), ale odejít  od O bylo hlavně , nad čím jsem přemýšlela, jestli Vojta.....nebude bez táty, bez mužskýho elementu v rodině. Tenkrát jsem Ti to říkala, jak strašně se bojím a ptala jsem se Tě, jestli tohle samé neděláš Tomášovi.Odpověděl jsi mi na to, že Tomáš bude šťastnější a že když se mnou budeš do sedmdesáti, kdy se vezmeme, tak Vojta taky sám nebude...

A podívej se, kde jsme? To, co jsi mi říkal....Nic nesplněno. Já neříkám, že to byla procházka růžovou zahradou, že nemám pocit viny (možná větší). ale tys byl ten, který tím už prošel a který věděl, jaký to je. Tys byl ten, který mohl vědět, že když se nebudeme snažit, bojovat - že mě pošleš do víru mašinérie, kdy je člověk sám a neví, co si má počít. Zatím co Ty jsi už "zkušený". 

Takže je mi toli,, kolik mi je, poprvé zažívám velké zklamaní, jsem sama s dítětem, Vojtu jsi poslal do života tak, jak máš svoje děti(ale já strejdy střídat nebudu)....Já jsem sama (což jsi mi říkal, že nikdy nebudu) a když jsi za mnou volal- budeme kamarádi, což bylo úplně bez odpovědi...Tak jsem Ti říkala, že jsem na práškách že mi není dobře, že pláči, že si nevím, co počít a kamarádi se takhle k sobě chovají? Měsíc žádný kontakt. Měsíc nevíš, co s Vojtou je. Odstřihl jsi nás a je Ti jedno, jak tu žijeme. 

Že jsme zůstali sami. Že nemám oporu, nemám peníze, že se moje nervy podílejí na zhoršení zdraví......

A Ty? Kam si jezdíš o víkendu? Brno? Kde jsi najednou vzal tak rychle někoho, komu dáš pusu, koho se dotýkáš? 

Mám si myslet, že sis to domlouval už předtím? Dopadla jsem jako K.? Jako P? Byla jsem další na řadě? 

Jak je možný, že jsem Ti dala úplně všechno, můj život v šanc a takhle jsem dopadla. ?

Moje hlava to nebere. Chtěla bych Ti vidět do hlavy. Jsi spokojenější? Jaké máš svědomí? 

Jak je možný, že ta láska z prvních blogů, ta opravdová ženská nechápe Tvoje počítání, Tvůj život? 

Tohle byla z Tvojí strany láska? 

....

Připadm si ztracená....Podvedená. Podvedená citem....Slibem...

Já Ti tolik věřila.