winston: Hrozně zvláštní na tom je, že já si myslela, že všechny problémy vyřešíme. Že se to dá. když se chce. Já jsem hledala JAK a on hledal PROČ ne. V pátek jsme si řekli spoustu věcí, vzal mě za ruku, zeptal se mě- tak jako budeme kamarádi? Řekl, že mě má moc rád, jestli to vím a v sobotu byl klid, v neděli mu volám, že se o něj bojím a on mi řekne, že tam už má někoho jiného. Krve by se ve mě nedořezal. Když nad tím dneska přemýšlím, přijel za mnou si to v pátek vyřešit, protože měl už něco rozjednanýho, už byl a je prostě jinde (aby jeho svědomí ....)
Neumím to pochopit. Neumím si vysvětlit, jak tohle mohl člověk udělat. Člověk, který ze začátku pro mě byl životní láskou. Člověk, který psal takové blogy.
Vlastně jsem ho vůbec neznala.
Jak dokáže jít dál a nebojovat?

Chlapa te´d nechci ani vidět. Nejsem nejmladší..neuměla bych se s někým vyspat. Ani jen proto, aby přišlo nějaký rozhřešení. A taky bych se nemohla podívat do zrcadla.

Já jsem asi nejvíc zklamaná z tý návštěvy a z toho, že se mnou mluvil a věděl, že v sobotu už bude s nějakou jinou..

Přitom nikdy neřekl- konec. Vždycky, že jsme každý jiný, že už nevěří v my, že by to bylo umělý, že se to vyčerpalo...
¨
¨Takže teď to má nový, krásný...a nemyslí na to, co já tady...Zvláštní..Protože mi psal a říkal, že bude se mnou jakkoliv. že jsem ženská, opravdická, jeho života.

Slova, slova, slova..Ale pak něco pro to udělat- je těžký...
Taky mi to bude trvat dlouho...

Neřikám, že jsem bez viny, to ani náhodou...byla jsem protivná, někdy zlá...Ale svým způsobem na základě jeho chování a skutečností strašně neštastná...A říkala jsem mu to rok...Neslyšel...Pak asi zase neslyšela já jeho...

Rozum mi říká, že takhle je to dobře..
Srdce mi říká, že to bolí...