Jak to?

 Po třech letech sis vzpomněl a napsal. 

Zrovna, když jsem Ti napsala, že mi nemusíš nic nahrávat do povídání. 

Zrovna, když jsem hrozně smutná. Nejde nám to. Hrozně nám to nejde. Už nám ani nejde to, že když Ti něco řeknu, registruješ to a pak na mě zapomeneš. Jak to? 

Unavený? Máš toho moc? Kde jsou ty chvíle a odpočinek pro Tebe? 

Odepíši Ti 

Řekla jsi mi, že jsem přísný
Když jsem Ti řekl, že povídáš pořád dokola to samý
Jak to, že Ty mi to říct můžeš, když Ti to samý u mě vadí?
A já jsem přísný?

Já Ti opakuji to, co mi vadí. To co mě ničí. Proč to říkám stále dokola? Protože se to děje? 

Jak to, že věci jsou jinak v pořádku u Tebe a jnak u mě?
Když já se věnuju dětem, je to špatně, protože bych měl mít čas pro sebe
Napadlo Tě někdy, že já se jim chci věnovat?
Že se jindy většinou tak moc nevyblbnu?
Že někdy chci stříhat něco z kartonu nebo jít do ZOO na lachtany, který už znám, ale který mě vždycky znova a znova fascinujou?

Věnuj se jim. Nikdy jsem neřekla, aby to tak nebylo. Běž si na lachtany, na Kampu, na šlapadla, kamkoliv. Dělám to stejně. Nesedím doma a nečekám, že se mi ozveš, že Ti chybím. Na to vážně už nečekám. 

A Ty se v takových chvílích ode mě izoluješ se a věnuješ se o to víc svýmu synovi
Schovaný ve svym městě...
Jako bys chtěla ukázat, že taky pro něj něco děláš
(i když v tejdnu toho děláš jako žádná jiná máma na světě)
Co dokazuješ snahou vystřídat miliony aktivit?
Ty se nemusíš věnovat sama sobě?

Máme aktivity. Mám čas pro sebe? Kdy? Když máš volný víkend pro mě? když můžme dělat cokoliv. Pak mi to vyčítáš. Žádný Londýn. Žádná procházka okolo máje. Žádný hraní na kytaru. Furt Konoipiště a stejný aktivity. Jsi hrozná, hrozná, hrozná. 

---

A pak Ti chci volat a jen si popovídat

Ale vím, že bys to volání vzala, jako že se po cestě nudím a proto Ti volám
A byla bys jen zase hnusná
Hledala bys, co moje děti udělaly špatně...
A že jsem se nevěnoval sobě (to ale tak nemyslíš, je to jen zástěrka)

Zástěrka na to, aby první věta v mailu v pondělí byla- jsem unavený. Zástěrka na to, abys přijel, řekl mi, že toho je hodně, že Tě bolí oči, že jsi unavený. Že furt řídíš, že v práci jedeš na 110% a že na mě potom nezbývá. 

---

Nezeptáš se mýho syna na to, co se ptáš mě, protože jeho se má ptát jeho máma
Ale nějak přirozeně bereš, že já se ptám Tvýho syna, když mě něco zajímá - protože mě to fakt zajímá
A protože ho beru normálně
A nebudu říkat, že se má ptát jeho táta...

A já se ptám Tvých dětí a oni mi odpovídají- nevím. Hm..Nevím. Asi jo...Nevím. 

Takže víš co? Neptám se. Stejně jako oni. Nikdy se na nic nezeptali. Ano, zapomněla jsem. Známe se málo. Asi tak čtyři roky na zdvořilostí frázi- Jak se máš? Nezajímá je to. Protože je nezajímá, jak já se mám. 

---

Celý mě to trápí

Chci ti volat mockrát denně, ale nemůžu Ti volat. Chceš mi volat hlavně když máš na mě prostor. Ne, když jsi na šlapadle, abys mi řekl, chybíš mi. Ne, když děláš večeři, abys řekl, jedl bych radši s Tebou. Ale voláš mi, pět minut před večeří jenom tak na rychlo..jak ses měla? Co nohejbal? Musím jít dělat večeři, tak papa....Voláš mi, když Ti odpadnou děti z auta a ne, abys řekl TICHO- ahoj, co teď právě děláš? Ano, vezu děti domů.

V tomhle celým chápáním je veliký rozdíl, ale ty ho nevidíš. A furt se divíš. Jsem tam někde v prostoru. A vyjdu na řadu, když ostatní kuželky jsou spojený, ukojený, je jim udělám program. 

Nemůžu si s Tebou povídat... Já už ani moc nechci. Neposloucháš mě. Nerozumíš mým slovům. Nevíš, jak se cítím. 

Jsem z toho unavená. Smutná. Zklamaná. 

Jak to?

Jak to?
Zdroj: http://winston.pise.cz/107-pro-kazdeho-to-plati-jinak.html