Winston | Co máme v dlani?

 Křičela jsem. 

Říkala jsem věci, který bych před třema roky neřekla. 

Proč? Člověk se ne svým životem, ale životem jiných dostane do stavu, kdy dělá věci, které nemá zapotřebí. 

Které ho užírají zevnitř a který ten druhý nevidí. 

Špatně se mi z toho dýchá, špatně spí. 

Proč mě nechrání?

Proč, když konečně cítí, jaké to je a jak to bolí s tím něco neudělá? Ne u nich, ale u mě?

Proč si ho vážím víc než on sám sebe? 

Nechává sebou mávat, cloumat, nechává si líbit věci, které by za jiných okolností u někoho jiného odsuzoval. Vášnivě diskutoval, jak je to možné. 

A já se na to musím dívat, přihlížet. 

A když mu říkám, prosím - nech už toho, nenech si to líbit, nenech si to dělat - neslyší mě. 

A potom chce, abych se pokaždé startovala na vlnu toho, že se dokážeme vášnivě milovat. Spojit se. Propojit se. 

Ale ono to nejde. Nejde to tak, jak on si myslí. Holky to mají jinak. Mozek jim jede, šrotoje a hodně si pamatuje. 

Nechal mi lísteček, který jsem doma 5x ohnula a držela hodinu při usínání v ruce. 

Ale nevěřím mu. Po třech letech - po těch zkušenostech - za zapadnutí do stejných kolejí - jde mu vůbec věřit?

Kdyby mi to bylo všechno jedno, kdyby mi bylo jedno, jak se k němu chovají - žila bych si krásně. 

Mohla bych bydlet v domě, nechat ho platit, nechat ho zařizovat a já se jen vyvalit na verandě a užívat si. 

Ale přes některý hodnoty vlak nejede. Jak to, že já to vidím, mluvím s ním, kejvá mi a pak je to jinak? Jak to, že tam je větší síla než ta, když se spojíme a prožijeme spolu orgasmus?

Nechápu to.