Kolem opery v Sydney

Každý ráno si říkám, jestli to skončí...Podvědomě čekám, že to skončí M. Protože jí nabourávám život... protože není normální si celý dny psát, telefonovat, smskovat... protože na to musí někde brát... energii, čas... která někde bude chybět... a ona má určitě úžasnýho partnera, syna... je šťastná... podvědomě čekám, že ona bude ta rozumná, protože já teď rozumnej bejt nedokážu.

(Co by bylo potom?)

Na chatu jsem potkal hodně lidí, s někým to byl třeba záblesk takovýho souznění, ale bylo to jednou, třeba hodinu, a pak už nikdy... možná se mi to vlastně jen zdálo? Nevyrobil jsem si to já sám? ... a pak už není důvod si dál povídat... rozloučení bez ahoj... odendání se z "přátel" ... čím to je? Jsou to náhody? Ale může záblesk trvat tejdny?

Vůbec nevím, co prožívá M. doma... chrání si "osobní data" ... Jen někdy mězi řečí trošku něco vyplave... Ničí ji to? Trápí se? Není to na ní znát? Trápí mě to... že to nevím, nebo že by ... žila v konfliktu. Je to ode mě nefér (tohle slovo používá ona na to, co se děje, co dělá). Já sám se dostávám do konfliktu, život v noci a přes den a pak život odpoledne a večer. Zatím se to projevuje tím, že mám doma (odpoledne a večer) pořád dobrou náladu, furt se usmívám... blbnu jak puberťák... Jak to ale má ona? Taky jsem začal dělat věci tak, jak si myslím, že jsou (podle mě) správně - půjdu na vystoupení dětí, i když K. nehledá, jak by tam mohla jít taky a bude naštvaná sedět doma... nemůžu to ale Malý sluníčkový udělat, nebejt tam a nezatleskat jí. A zkusím zase rozjet kapelu, protože to dává smysl, protože toho ze mě musí spousta ven, protože tak můžu bejt ... můžu lítat. Dělám věci podle sebe a odstraňuju část konfliktu v mym životě... ale novej konflikt si do života vnáším rychlostí světla...

Protože ... M. mě pohltila. Umí najít to podstatný v tom, co si říkáme, píšeme... nějak to samý, co je podstatný pro mě. Pamatuje si věci, který pro mě byly důležitý, ale kterých si třeba spousta lidí nikdy nevšimla, někdy možná ani já. Pozná něco ze změny v mym hlase... ani já o tom třeba nevím... Jak je to možný? Je to jen iluze? Může se někdo znát po netu? Přes pouhý psaní? A po telefonu? Rozum říká, že ne. Ale pak je tady sešup po skluzavce směrem nahoru včera odpoledne. Smsky, volání a zase smsky. Až na Měsíc a dál. Na konec vesmíru, kolem nejvzdálenější Galaxie, kterou nikdy ze Země neuvidíme, kolem opery v Sydney a zase do Česka.

Nemá se to.

Musí se to.

Nespím, abych stihnul aspoň kousek toho, co chci vidět za filmy a přečíst... abysme si o tom mohli s M. dál povídat... máme toho na několik let, kdybysme jen seděli a povídali si... aspoň základy, abysme si řekli.

...

...

...