Komunikace s Marsem

Jsem v prdeli.

Nahrával jsem po cestě do práce blbosti, který jsem pak poslal A. Přes úschovnu. Bylo toho přes 20 minut, co mě napadalo. Jak jsem se včera večer doma smál, když jsem koukal na Woodyho Allena Spáče, jak nevím, jak se jmenujou vesnice, přes který jezdím... je to jako komunikace s Marsem... zavoláte na Mars "Ahoj, jak se vede?" a za půl hodiny si to tam poslechnou a odpovědí: "Dobrý, voláš úplně v perfektní dobu, zrovna mám čas, potřebuju Ti toho hrozně moc říct. Můžu?" A za hodinu si to poslechnete vy...

Neměl bych si s ní psát. S M.

Vidím mamku, jak by mi řekla, jsi ženatej chlap, máš dítě!

Ale já neumím přestat.

Neumím přestat si s ní smskovat, i když smskování nesnáším a nikdy jsem si tak moc nepsal...

V podstatě od rána teď koukám na telefon a na maila, jestli se ozve...

Mám výčitky, že jí nabourávám její život. Je zadaná, má dítě, který miluje...

Procházím si scénáře, jak blbec... co by mohlo jak být... postižení z práce, kde s variantama a možným vývojem pracuju...

Jak věci můžou dopadnout...

Co všechno se může rozbít...

Je toho čím dál tím víc, co se dá rozbít...

Dá se ale taky něco získat?

A taky čím dál tím víc, nebo čím dál tím míň?

Nejsem už na blbnutí starej?

Neměl bych mít rozum?

Přece nemůže někdo šílet, cítit pocit zamilovanosti jen z toho, že si s někým píše, s kým si rozumí?

No dobře, i si voláme... když má A. syna na angličtině a čeká na něj a já jedu z práce...

Říká, že chce slyšet můj hlas

Proto mi poslala diktafon...

Co se děje v orgasmatronu?

Moc ničemu nepomáhá, jak je doma nervózní atmosféra. Mám se dobře, nebo ne? Jsem schopnej to v tomhle stavu rozlišit?

Umím poznat, co vlastně chci?

Občas mi jde poznat, že chci něco k jídlu... včera jsem si v Tesku koupil jogurtový mlíko, protože jsem cítil, že ho potřebuju...

Umím to ale i ve svym životě?

Začal jsem dělat věci tak, jak si myslím, že jsou správný. Jo, není to tak, jak si představuje K. (= moje žena), ale když se s ní o tom nedá diskutovat a vede to jen k naštvání, mám žít v rozporu s tím, že to dělám podle ní a bude doma klid, ale já si budu hryzat nehty, že to není správně? Že je tím narušená rovnováha vesmíru?

Mají se ale brát ohledy na okolí? Aby člověk nikomu neublížil?

A co když si těma ohledama ublíží člověk sám? Vnitřní zranění, který není vidět...

Čert ví, kolik zraněných lidí chodí kolem mě... nejsou proto lidi tak často nemocný, že mají tyhle rány a nikdo je neléčí, nikdo je nevidí?

Do kdy vydržím čekat a nenapsat M. smsku nebo cokoliv?